Byly doby, kdy finští The Rasmus byli vynášeni do nebes jako zachránci tamní rockové hudby, aby se o nich následně mluvilo takřka jako o největší špíně, která přichází ze země tisíce jezer. Je to prosté. Deska „Dead Letters“ z nich před dvaceti lety udělala hvězdy, mix gotiky a alternativního rocku zněl přitažlivě, ačkoliv jistá dávka podbízivosti v něm byla stále. Další léta se však kapela propadala do čím dál většího marasmu a jejich alba se stala vysmívanou záležitostí. Byla to hrůza, kterou korunovala takřka neposlouchatelná záležitost „Dark Matters“, jež chtěla navázat na nejslavnější desku, ale místo toho představila naprosto tupou formu nejodpudivějšího pop rocku. Nakonec se stalo něco, co nasměrovalo The Rasmus zpět na správnou cestu, protože na scéně se znovu objevil jeden z dávných spolupracovníků, hitmaker z nejslavnějších, Desmond Child.
Ten pro The Rasmus napsal comebackový hit „Jezebel“, který Finy vrátil zpět do hry. Pro širší masy měla význam účast kapely s tímto hitem v v naprostém liberálně-hudebním pekle Eurovision, z něhož se chce pořádnému rockerovi vrhnout, ale pro The Rasmus to službu vykonalo. Na fanoušky rockové hudby příliš necílí a bylo to slyšet z minulé desky „Rise“ (tu táhla kupředu „Jezebel“) a je to znát i z novinky „Weirdo“. Pro tu je velmi důležité, že ji do producentských rukou vzal znovu Desmond Child a další legendární fachman Marti Frederiksen, který si největší jméno udělal ve spolupráci s Aerosmith. Oni dokázali z The Rasmus vydolovat nemožné a díky jejich práci lze překvapivě konstatovat, že „Weirdo“ není blbá deska. Nečekal se od ní zázrak, který nepřichází, ale nízká očekávání dokázala finská čtveřice překonat.
Na novinku Child nedodali žádnou velkou bombu ve stylu „Jezebel“, přesto „Weirdo“ funguje lépe než minulá „Rise“. Je ve znamení vyrovnaného materiálu, který nemá vrcholy, jež by se tyčily do výšin nad ostatními skladbami, ale nemá ani hluboké propady, umožňující ukázat na konkrétní skladby, které táhnou album kde dnu. „Break These Chains“ s hostující Niko Vilhelm z Blind Channel je sice až moc velkou úlitbou nevkusu dnešního popu, titulní „You Want It All“ nedokáže z melodií vydolovat potřebný potenciál, protože tam, kde se očekává kytarový výbuch, přichází jen elektronické plácnutí do vody, ale takových míst je na desce pomálu. Většina skladeb splní nároky (nijak přehnané) a výsledkem je zábavná kolekce pop rockových skladeb, které neskrývají typický finský naturel melancholie a dávnou inspiraci u gotického rocku.
Když The Rasmus odstartují desku nečekaně tvrdými riffy v „Creatures Of Chaos“ působí to, jako kdyby byla kapela politá živou vodou, i přesto, že je vystřídají popovější, poněkud vylouhované melodie. To se v následujících skladbách zlepší, protože pečlivě producentsky ošetřené melodie začnou lézt samy do uší a nebudou se chtít pustit. K takovým případům patří lehce otravná „Banksy“, ale hlavně nejlepší věci alba „Bad Things“, „Dead Ringer“ a titulní „Weirdo“, v níž si zahostoval Lee Jennings od amerických post-hardcoristů The Funeral Portrait. Velmi slušně zní balada „I`m Coming To You“, tanečnější „Rest In Pieces“ a závěrečná rozverná „Love Is A Bitch“. Jsou to skladby, které ukazují, že The Rasmus se znovu dostali do míst, kde mohou být úspěšným hudebním tělesem nejen na domácí finské scéně.
V případě „Weirdo“ nejde o žádnou nadčasovou klasiku či alespoň trvalku, která by přežila dnešní uspěchanou dobu. Je to docela zábavné album, které dokáže rozzářit nastupující pošmourné dny podzimní šedi. Víc od kapely očekávat nelze, takže s „Weirdo“ mohou být spokojeni skoro všichni.
|