„Mnoho lidí si myslí, že se blíží konec světa, všechno je interpretováno negativně a některé věci jsou dokonce záměrně řízeny, protože je snazší manipulovat lidmi pomocí strachu. Proto je naše poselství: Myslete samostatně! A nevěřte všemu, co vám řeknou!“
Energie, kterou Rage používají k tomu, aby základní tezi nového alba s alarmujícím názvem „A New World Rising“ vtloukli posluchačům do hlavy, je nekonečná. Je ohromující, že v podvečer oslav čtyřicátého výročí vzniku Rage má frontman Peavy pořád sílu, adrenalin z něj prýští na všechny strany a nepřipouští sebemenší kompromis na albu, na němž (když už na moment sleví z tempa a nasazení) na odfrknutí stačí jen lehké zvolnění tlaku a větší sklouznutí po melodičnosti. Novinka (jak je u Rage zvykem) je jistotou, že vám už po seznamovacím titulním intru poletí při úvodní „Innovation“ tlak vzhůru a ve vysokých hodnotách se udrží téměř do poslední noty.
Peavymu v tom řádně pomáhají jeho souputníci Vassilios Maniatopoulos a Jean Bormann. Nespoutaná divoká Maniatopoulosova hra na bicí je nápaditá, pestrá a ohromně natlakovaná, Bormannovy riffy jsou schopny uříznout vám uši, pro sóla nepotřebuje žádnou složitou ekvilibristiku, která by stejně ve smrštích, které z kapely padají, působila poněkud nepatřičně. Kapelník do tohoto třaskavého základu přihazuje typický vokální jedák (jeden z hlasů, které si na metalové scéně jen tak s někým nespletete) a s ohledem na to, že v závěru loňského roku oslavil šedesátku, klobouk dolů za to, jaký nápor jeho hlasivky stále ještě bez zakolísání vydrží.
Skladby? Typicky zuřiví Rage ve skvělé autorské formě, na hranici syrového power metalu a thrashe, s osobitou melodikou, zapamatovatelnými slogany s a refrény, které je radost zahulákat si s kapelou – jste-li příznivci melodií, asi vás nejvíc potěší proměnlivá a uvolněnější „Fire In Your Eyes“, upřednostňujete-li primárně animální nářez, máte k dispozici velké množství položek, z nichž lehce vyčnívá chorálovka „Freedom“.
Není však všechno zlato, co se třpytí. Kdyby Rage vynechali závěrečné dva tři kousky, nic zásadního by se nestalo (možná trochu funguje efekt toho, že po předchozích hodech sebemenší polevení nevyhnutelně zatáhne za uši), alternativní verze „Straight To Hell“ nemá sílu původní varianty, ale tohle je v podstatě jen muška. Daleko větší minelou je podivně nazvučený uchrastěný vokál, který jinak výborné nahrávce ubírá hodně kouzla.
„Momentálně se nacházíme v opravdovém tvůrčím víru. Je to dlouho, co jsme se s kapelou tolik bavili…“, láká Peavy do nově povstávajícího světa. A má pravdu. Obsahově jedna z největších pecek za poslední roky (a že se kapele v této dekádě daří!), technická nedokonalost (byť nepochybuju o tom, že přesně takový zvuk Rage chtěli) ji však sráží dolů.
|
