Skandinávie, druhá polovina osmdesátých let… Hudební scéna, poznamenána úspěchem nesmrtelné popové čtveřice ABBA, ale i čerstvým nástupem glam metalových mazlíčků Europe, má velmi bujné podhoubí, které zatím bobtná pouze v undergroundu, ale začínají se v něm dít zajímavé věci. Hlavní slovo má stockholmský samorost Thomas Börje Forsberg, říkající si Quorthon, který (za vydatného finančního přispění otce, jemuž se všeobecně přezdívalo Boss) vedl projekt Bathory už ke třetí a později čtvrté desce. Za ním stál skoro nekonečný zástup mladíků, kterým jeho jednoduchá, ovšem naprosto originání a bestiálně zvrhlá tvorba uchvátila a zcela jim unikalo, že Quorthon už pekelné koleje opustil a směřoval k nedostižnému dílu „Hammerheart“, kterým přepsal jím napsaná pravidla. Jednou z kapel, která v začátcích brala za své desky Bathory, ale i ozvěnu amerického běsu „Seven Churches“ od Possessed, či nihilismus švýcarských podivínů Celtic Frost, byla malá obskurní formace Treblinka, která si hloupě zvolila název podle nacistického koncentračního tábora v Polsku.
Od roku 1987 se v sobě pokoušela soustředit sílu čtveřice, kterou vedl nejschopnější z nich, jistý Johan Edlund, po vzoru dobových hrůzostrašek říkající si Hellslaughter, a v hlavním městě Švédska začala sbírat první fanoušky. Treblinka působila na lokální úrovni a dokázala naplnit malé sklepní kluby, smrdící pivem a plesnivinou, ale brzy si jí všiml norský nadšenec Jon "Metalion" Kristiansen, jemuž učaroval název skladby „The Sign Of The Pentagram“, a kapelu přemluvil, aby ji umístila na kompilaci, na které se měli objevit i jeho kámoši z mokré čtvrti Osla, nechvalně proslulí Mayhem. Nakonec z toho sešlo, ale v Treblince takový zájem vykřesal velkou naději, za níž si kapela chtěla jít. Udělala několik úprav v sestavě, ovšem Edlund už vizi měl. Na obtíž mu ale měl být název…
Rok 1989 byl rokem rozhodnutí. Nejenže bylo jasné, že kytarista Stefan Lagergren a bubeník Anders Holmberg přestávají stačit požadavkům Edlunda a basisty Jörgena Thullberga, ale objevovaly se i prvotní tlaky na změnu jména. Frontman, vědom si toho, jak problematický název si původně vybral, přišel s návrhem na pojmenování Tiamat, podle babylonské bohyně, která představovala první světové moře. S takovým jménem už nemělo problémy ani vydavatelství CMFT Productions, které Edlundovy přislíbilo vydat debutovou desku. Kapela jí dala název „Sumerian Cry“ podle na poslední chvíli dodaného intra a outra, ale skryla pod něj materiál, který patřil do repertoáru Treblinky. To už je ale věc pouze pro šťouraly a pátrače nejhlubší metalovou historií. Album totiž představuje pouze základ, na němž měla vyrůst stavba zcela jiných rozměrů, o nichž tehdy nic netušili ani tvůrci.
„Sumerian Cry“ je dnes zcela přežitá deska a její největší předností je, že dokáže posloužit jako výpověď doby vzniku. Vliv Bathory je patrný, stejně jako ovlivnění ze strany Celtic Frost, ale vše je bráno jako hrubý materiál pro neotesaný severský death / black metal, jenž byl pořád ještě v plenkách. V jihošvédském Göteborgu se formovala scéna vedená Dark Tranquillity, In Flames či At The Gates, která začínala být viditelnější, ale Tiamat, ani další stockholmskm formace Dismember, Grave nebo Unleashed s ní měly měly společného pramálo. Na rozdíl od göteborských střelců si Tiamat i další stockholmské party nezakládaly na přílišných melodiích, důležitá pro ně byla death metalová hniloba i zaklínání rohatými. A o tom je „Sumerian Cry“.
Na albu nehledejte žádné velké myšlenky, ani vrcholy tehdejší extrémní scény. „Sumerian Cry“ působí pouze jako představení Tiamat v nejsurovější podobě, která je poplatná pravidlům přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na rozdíl od děl zmíněných kolegů skladby této čtveřice nikam výrazně nepospíchají (pomiňme úprkové tempo v „Nocturnal Funeral“ a „The Malicious Parade“) a místy je v nich znát ovlivnění Black Sabbath, směřující Tiamat více doom metalovým směrem. Iommiovské riffy poznamenaly úvodní „In The Shrines Of The Kingly Dead“, startující album spíše v ponurém duchu, jemuž death metalovou formu dává až postupné zrychlení a Edlundův murmur, který nepatřil k nejpřesvědčivějším. Ve vrcholném díle „Where The Serpents Ever Dwell“, které Tiamat nenutí k rychlým tempům a riffy skladbu udržují v sabbathovských intencích, má dostatek prostoru vokál zklidnit, což mu výrazně svědčí a ukazuje cestu do budoucna.
Debutové dílo je začátkem vzrušující cesty Tiamat, ale dnes uspěje pouze u skalních fanoušků a milovníků práchnivějících dějin extrémní hudby. Edlund a jeho parta na něm hrají death metal velmi vážně, ačkoliv jejich přesvědčení mělo vzít brzy za své. Pokud chcete zkoumat celý příběh kapely, je nutné dát si práci i s ponorem do tohoto materiálu. Je však nutné počítat s tím, že zub času do něho udělal hluboké brázdy.
|
