Letos uplynulo neuvěřitelných pětačtyřicet let od okamžiku, kdy se za Led Zeppelin jednou provždy zavřela voda. Nebudeme počítat jednorázové reinkarnace britské legendy, proto se rok 1980 dá brát jako okamžik, od něhož působí zpěvák Robert Plant takřka výhradně jako sólový umělec. Sice si během let odskočil ke spolupracím s dávným parťákem Jimmym Pagem nebo zpěvačkou Alison Krauss, ovšem jeho sólová kariéra běží od té doby takřka bez ustání. Ač za své jméno občas šoupne nějaký přídomek, v zásadě jsou desky, kterých se účastnil, hlavně odrazem jeho umělecké duše, která je v lecčems stejná jako za dob Led Zeppelin, ale v něčem se změnila k nepoznání. Podobnost mezi dávným Plantem a jeho současnou tváří je zejména v neutuchající touze po experimentech, odlišnost hlavně v tom, že někdejší hard rockovou energii a dravost, díky které byl synonymem stylu, nechal zamčenou v dávné minulosti a dnes ji připomínají pouze zbytky jeho kštice.
Led Zeppelin byli nefalšovanou hard rockovou kapelou snad naposledy na desce „Four Symbols“ (neboli slavné „Čtyřce“), ačkoliv i na předchůdci „Led Zeppelin III“ ukázali nečekaně křehkou, folkovou tvář. Hlavním iniciátorem tohoto experimentu byl Plant a po konci této legendy svou vášeň pro jiné styly rozvinul naplno. Ačkoliv jeho alba z osmdesátých let měla punc stadionového rocku, zpěvák do nich implantoval vlivy nové vlny, synth popu, později i alternativy a stále častěji přítomného folku. Ten nakonec jeho tvorbu zcela pohltil a pronikl do jeho DNA. Když dnes půjde fanoušek Led Zeppelin na Plantovy koncerty, dočká se starých klasik v trochu jiném hávu, který mu nemusí být vždy po chuti. Takové jsou i Plantovy nové desky, ani nejčerstvější „Saving Grace“ není výjimkou. Na ní zpěvák pokračuje podobném duchu, jaký symbolizovala jeho spolupráce s Alisson Krauss, s tím rozdílem, že nyní ji vyměnil za Suzi Dian a desku naplnil prastarými coververzemi, jimž dal místy až k nepoznání jinou tvář.
Že deska v Německu a Francii boduje v žebříčku rockových a metalových alb, je jeden z největších omylů letošního roku. Na „Saving Grace“ ponejvíce zaznívá akustická kytara a hlasy Planta a Dian, jimž se místy daří vykouzlit bluesovou atmosféru podle původního charakteru vybraných skladeb. Když v „Too Far From You“ od současné písničkářky Sarah Siskind zazní drobné sólo zkreslené kytary, je to okamžik spíše ojedinělý. Většina materiálu je podle očekávání křehká, postavená na skoro gospelových hlasech a úsporné instrumentaci. Ozve se také echo hudebního stylu americana, čili klasického písničkářství, které dominuje v úvodní „Chevrolet“, skladbě skoro sto let staré od písničkářky Memphis Minnie. Současné Plantovo rozpoložení popisuje nejlépe a takřka to vypadá tak, jako kdyby se prostřednictvím některých skladeb chtěl sedmasedmdesátiletý zpěvák vrátit ke svým naprostým kořenům.
Hlas mu stále slouží. Ačkoliv zejména v druhé polovině alba dostává čím díl více prostoru Suzi Dian, předvádí Plant pořád velmi dobrý výkon, jako kdyby chtěl popřít osudové zákonitosti. Vyloženě exceluje ve skvěle podaném tradicionálu „As I Roved Out“ a rozevírá až mladicky hravou bluesovou duši v „Soul Of A Man“ od nebohého Blind Willieho Johnsona. Vrcholovým okamžikem je duet „Ticket Taker“, v němž byste ušmudlanost původní verze z roku 2008 od kapely Low Anthem hledali marně. Zaujme i „Higher Rock“, dřevní folk / blues od současné countryové umělkyně Marthy Scanlan. Tat skladba dokazuje, že ať si Plant vybere sto let starý nebo v podstatě aktuální kus, daří se mu všechny dotvořit na desce do výsledného tvaru, který časovou propast maže.
„Saving Grace“ není album pro zapřisáhlé fanoušky Led Zeppelin, není ani pro milovníky hard rocku. Ovšem ty, kteří dlouhodobě sledují Plantovu tvorbu a obdivují jeho hlas, zklamat nemůže, ani přesto, že obsahuje pouze coververze, jimž zpěvák dal takový kus své osobnosti, že se klidně může hovořit skoro o jeho vlastních skladbách.
|
