Docela by mě zajímalo, co se honilo Udo Dirkschneiderovi hlavou, když v době covidové rozběhl projekt Dirkschneider & The Old Gang, prezentovaný coby jednorázová záležitost na podporu muzikantů, kterým covid zatřásl se živobytím. Takhle protřelému nestorovi metalové scény muselo být naprosto jasné, že spojení s bývalými parťáky z Accept a U.D.O. Peterem Baltesem a Stefanem Kaufmannem, či pamětníkem nejjiskřivějšího prvotního období U.D.O. Mathiasem Diethem vyvolá u fanoušků obrovský zájem, takže případná sázka na to, že dva kraťasy z roku 2021 nebudou jediným, co po téhle partě zbude, byla v podstatě jistota. Trvalo to čtyři roky, než albová prvotina dozrála, ale dárek pro příznivce klasické heavy metalové školy je na světě.
Stejně jako na kraťasech doprovází staré pardály mladá krev, Udův syn Sven u bicích a zpěvačka Manuela Bibert, a tohle mísení krve je na desce znát.. Byť ženský element není ve spojení s Udem zcela neznámá (duet s Dorotkou Pesch se může řadit mezi nejsilnější metalové balady), takhle výrazná spolupráce znamená v podstatě premiéru, nicméně tvrdit, že přítomnost mladé dámy měla hlavní vliv na to, že Dirkschneider & Old The Gang mají trochu jemnější podobu, než obě předchozí působiště ikonického křiklouna, by bylo zavádějící. Pánové zjevně nemají potřebu kdovíjak extrémně tlačit na pilu, hard rockový odstín je poměrně výrazný, a i přes to, že se staví na tradičních elementech Accept, potažmo U.D.O., album má o něco uvolněnější a přístupnější háv.
Úvodní skvělá akce „“It Takes Two To Tango“ toto tvrzení úplně nepodporuje, protože se jede docela výživně ve svižně mašírovacím, důrazném tempu a uvolnění lze najít snad jen v hravém kytarovém sóle (kytarová práce je zcela podle očekávání jedním ze stěžejních elementů, které kopou desku hodně vysoko). Vysoko poletující Manuela náladu spíš ještě hrotí, ale už následující, orientem nasycená „Babylon“, v níž Udo rytmicky recituje, Manuela étericky poletuje a Baltes (oproti Udovi na albu poměrně nevýrazný) společně s klávesami dokreslují celkem zasněnou atmosféru, je ideálním příkladem toho, kde hledat alespoň částečné výhybky pryč od minulosti. V tomhle duchu se pak proplétají oba proudy celým albem – melodická skluzavka „Hellbreaker“ a přímočará „Time To Listen“ s uskřípaným zpěvem utáhnou šrouby, nadýchanější pianovka „Strangers In Paradise“ se sólem na akustickou kytaru a nasládlým refrénem, jež je psaná primárně spíš pro Manuelu než pro zkrotlého Uda, zase dá přednost atmosféře.
Desce ohromně pomáhá fakt, že největší pecky nevyplýtvá na začátku. Díky Hammondům netradičně zabarvená klasika „Dead Man`s Hand“ získá zásluhou jednak pasáže zpívané Manuelou a jednak díky refrénu hodně moderní nádech, kterému část jen s bicími a zpěvem ohromně sluší. Možná vlezlé, ale povedené. Excelentní tah na bránu v přímočaré „Propaganda“, přifouknuté díky nadýchaným sborům a rozvážnost finální „Beyond The End Of Time“ s nezaměnitelným riffem na první dobrou řeknou, kdo za tímhle projektem stojí, i to, že osvědčená matrice je zřejmě nevyčerpatelná.
Předvídatelné, nicméně velmi dobré. Starý pes nemá potřebu učit se novým kouskům, když v těch starých je stále silný a v podstatě nepřekonatelný. Jestli tohle skončí pouze v kategorii projekt (věk a zdraví jen tak snadno neoblafneš…), budu překvapen a trochu zklamán.
|
