„Cože, ono je tady s námi něžné pohlaví?“ „Nejen pohlaví!!“
Docela by mě zajímalo, zda by podobný dialog hraběte Zepellina a hostinského z Hospody na Mýtince mohl proběhnout i při poslechu druhého alba polských thrasherů The No-Mads. Nejspíš ano. Těžko říct, co se honilo hlavou tomu poetovi, jenž zmíněný eufemismus „něžné pohlaví“ použil jako označení větší poloviny lidstva. Fakt je ten, že do této kategorie určitě lze zařadit i pěvkyni polských The No-Mads Sylwii „Alkoholady“ Papierskou. Tedy aspoň do doby, než otevře svůj ctěný hudební nástroj, jenž je konstruován dle podobného schématu, jako nástroj kolegyň Angely Gossow (Arch Enemy), případně Sabiny Classen (Holy Moses). Pak se nám totiž Sylwia posune do šuplíku: “ty vole, ten chlap, co tak řve, je ženská“.
Za výše uvedené řádky mě nekamenujte. Jen jsem podlehl dalšímu ze svých kostnatých názorů, že třímá–li mikrofon v kapele ženská, je její největší předností, se kterou může konkurovat mužským protějškům, především ženskost. Omyl. Výše zmíněné průkopnice holkořvaní už dali světu dostatečně najevo, že lze i jinak. Takže zapomenu na veškeré své pohlavní předsudky a přiznám se k tomu, že „Deranged“ ve mně zpočátku nevzbudilo zrovna velkou důvěru. Technicky velmi dobře zvládnutý thrash metal, charakterizovaný Sylwiiným ryčením (dle tvrzení kapely je Sylwia jediná polská thrashová zpěvačka), razantními vyhrávkami a vydatnou porcí agresivity. Celému snažení trochu ubírá na váze určitá monotónnost, jednoduchost a nekomplikovaný minimalismus. Z pozice nedůvěřivého rohlíku se postupně moje ústa roztáhla do nevěřícně pobaveného úšklebku. The No-Mads totiž vládnou schopností sebeparodie, jež bezezbytku využijí ve dvou skladbách a tím maximálně odlehčí živelnost buldozeru, hozeného z kopce dolů, ve zbytku nahrávky.
První z těchto skladeb je v němčině zpívaná alkoholická hymna „Thrash Alkoholisation“ („Cola Scheisse! Scheisse Saft! Nur ein Bier ist was ich mag“ – smysl asi netřeba překládat…), kdy nemůžu nevzpomenout na originálně úchylně zvrácenou hříčku od kolegů Accept „Primitive“. Holt v jednoduchosti je síla a když se jednoduchost přežene, … tak je to občas docela sranda. Druhá, ještě povedenější poťouchlina, se nazývá „The Caprice“. Pocta Nicolo Paganininu, rozdělená na dvě části - operní árii „Scream for Nicolo“, kde Sylwia pustí k mikrofonu hostujícího Slawka Kaminskiho a rozverná „Caprice No 24 in Minor“, razantně pojatá klasická „vypalovačka“ mistrů Rossiniho a Paganiniho, bezprostřední instrumentální exploze s ohromujícím rozmachem a nadhledem.
Zbývající skladby se kompletně nesou v duchu živelnosti, agrese a totálního nasazení celé kapely. Není čas na nějaké patlání se s melodiemi, tady se řve, mlátí a brousí jako o život, kdo neuhne bude stažen do víru a nekompromisně rozmačkán explozivní náloží jménem The No-Mads. Pouze závěrečná „The Return (To The Metal World)“ ubere z nasazeného tempa a nabídne mírně rozvážnější polohu kapely. Ale i tahle skladba zapadá do vzorce thrash metalu a milovníci staré školy a valící se agrese si přijdou na své. Monotónní, ale působivé.
The No-Mads mě sice neuchvátili, ale aspoň pobavili. „Ne-magoři“ natočili album „Nepříčetný“…, co dodat. Nadhledem kapela vážně nešetří a pak že humor do thrash metalu nejde nacpat.
|
