Novinka Blind Guardian znamenala opět čtyři roky napjatého čekání, s čím kapela přijde tentokrát. I když nepatřím k odpůrcům posledních dvou desek, bylo znát, že ani jedna z nich nedosahovala na absolutní vrchol. Možná to bylo jistou chaotičností „A Night at the Opera“ v prvním případě a sterilností „A Twist in the Myth“ v tom druhém. Ani jeden z těchto případů na novince absolutně nehrozí. Všechno je do detailu promyšlené a hudba je natolik živá, že můžete cítit, jak dýchá. Dlouhá doba ve studiu a pobyt v Praze, při spolupráci s pražským symfonickým orchestrem, tentokrát kapele nesmírně prospěly a výsledek je vskutku lahůdkový.
To se ale přirozeně nemusí rovnat tomu, že je album pro každého. Předně, hromada fanoušků už Blindy dávno zavrhla. No a ono to taky není úplně jednoduché na poslech a chce to hodně trpělivosti, než některé kompozice ukážou svoje přednosti (to se týká především „Valkyries“ a „Wheel of Time“). Co mě na nové desce fascinuje nejvíc, to je právě ona živost – tolik orchestrálních aranží a promakané skladby se lehce svezou do hladin sterilnosti a emoce abyste pohledali. Musím znovu zopakovat, že to se tady naštěstí nekoná a díky tomu našla nová deska cestu do mého srdce opravdu rychle.
Všechno to začíná velmi milým překvapením. Když Blindi udělali skladbu „Sacred“ ke stejnojmenné počítačové hře, rozplývala jsem se nad refrénem a litovala, že skladba není delší. A čeho jsem se dočkala? Celých devíti minut a ještě značného vylepšení, které kapela přináší v novém mohutnějším balení s pozměněným názvem „Sacred Worlds“. A hned je jasné, na jakou notu se tu bude hrát. Album se navíc pyšní nádherným zvukem, který je o dost povedenější, než kovová příchuť jeho předchůdce.
Co se týká dalších skladeb – najdeme tu naprosté tutovky, které chytnou na první poslech a zdánlivě ke svým majestátním kolegům nesedí. Je to například přímočará píseň v rychlém tempu „Ride Into Obsession“, která odkryje všechny své taje až při pozornějším poslechu. Stejné je to se singlovkou „A Voice In The Dark“, která mi jistými použitými prvky připomíná „Another Stranger Me“ – ale silně ji předstihuje. Je to silná hitovka s výborným zpěvným refrénem. Pak tu máme další skupinu skladeb – procítěné a dojímavé pomalejší kousky, kde vyniká cit, s jakým bylo album komponováno. Vysoko nade všemi je křehká „War Of The Thrones“ s nádherným klavírem, skvělou melodií a Hansiho nepřekonatelným projevem, který mě nikdy neomrzí chválit. Podobně je na tom i „Curse My Name“ s nádherným textem a s krásně zakomponovanou flétnou. Třetí v této skupině je „Road of No Release“, která se také opírá o klavírní motiv – a ta melodie na začátku, to je jednoduše nádhera. Samozřejmě, není to jedna perla vedle druhé. Najdeme i vycpávky, ale je jich minimum (z mého pohledu vlastně jedna – skladba „Tanelorn (Into The Void)“ mě zrovna nezaujala). Jinak je ale nová deska ucelená, kompaktní a nabušená nápady a skvělou muzikou.
Album otevírá mohutná kompozice a taky ho uzavírá. Skladba „Wheel of Time“ je snad ještě povedenější, než „Sacred Worlds“. Na stejně dlouhé ploše se tu rozehrává dramatické divadlo, které voní orientem. Navíc (nebo spíš především) je tu mohutná podpora orchestru. Jen se do těch aranží zkuste zaposlouchat. Takhle by dle mého mělo přesně znít spojení vážné hudby s metalem. Díky křišťálovému zvuku si máme možnost vychutnat všechny nástroje do posledního detailu. A všechno je to stejně složité a rozmáchlé, jako literární předloha – série „Kolo času“. Jsem si naprosto jistá, že se najdou zarytí odpůrci novinky. To už u takových děl bývá. Mně Blind Guardian naopak definitivně dokázali, že směr, kterým se vydali, měl smysl. A co víc! Tady je jasně slyšet další potenciál. Takže se vůbec nebojím, že by kapele docházel dech. I když je těžké k albu proniknout, s každým dalším poslechem se mi líbí víc a víc. Říkejte si, co chcete, ale já jsem to sežrala i s navijákem.
|
