Novou desku Evergrey jsem čekal s velkým napětím. Přece jenom na minulém albu „Monday Morning Apocalypse“ slevili za svého progresivnějšího pojetí a vsadili spíše na písničkovější formu, a deska jako celek vyzněla přímočařeji. Ale i tak se jednalo o nadstandardní desku. Otázka proto zněla: "budou Evergrey pokračovat v nastolené nové cestě a nebo se vrátí ke svému klasičtějšímu pojetí"?
V předminulém roce vyměnila kapela baskytaristu Michaela Hakanssona za Jari Kainulainena (ex-Stratovarius) a vloni podepsala smlouvu s labelem SPV, který by měl kapele zajistit lepší distribuci.
Abych se přiznal, tak po prvním „setkání“ s „Torn“ jsem měl rozpačité pocity a nezbylo mi nic jiného, než se pustit do dalších a dalších poslechů. Nyní však můžu s klidem konstatovat, že se mi trpělivost vyplatila. Ono čekat, že by Evergrey přišli s něčím zcela novým, je víc než zbytečné. Při poslechu “Torn“ se opravdu občas neubráníte pocitu, jako byste tu a tam některý z riffů, či postupů v minulosti už slyšeli (na druhou stranu, u kterých kapel se to nestává). Evergrey mají tu výhodu, že mají dobrý čich na melodie a eso v rukávu v podobě frontmana Toma S. Englunda, jehož projev je nezaměnitelný. To jsou jistoty, o které se mohou Evergrey opřít. Jak už jsem v úvodu nakousnul otázku dalšího vývoje kapely, tak už teď je jasné, že si s tím švédští melancholici nakonec poradili víc než dobře.“Torn“ je slušným kompromisem mezi starším obdobím v podobě alb „Inner Circle“, „Recreation Day“ a již zmíněnou minulou deskou.
Sound zůstal moderní a hutný jako na „Monday Morning Apocalypse“ a to hlavně díky sedmistrunným kytarám, které Evergrey začali používat. Všechno sedí na svém místě, tak jak má a jak jsme u Evergrey zvyklí. Englund svým zpěvem opět dokazuje, že jeho hlas má stále sílu a dokáže ve vás probudit ty správné emoce. Kytarové vyhrávky a sóla jsou jako vždy na velmi vysoké technické úrovni. Kapela také určitě neutrpěla již zmíněnou výměnou baskytaristy a Jariho hra dostala na desce dostatečný prostor.
První vrchol „Torn“ přichází už ve druhé skladbě „Soaked“, jejíž refrén jen tak z hlavy nevyženete. A další hity na sebe nenechávají dlouho čekat, „When Kingdoms Fall“, „Fail“... Co mě ale osobně na novém albu chybí, je skladba ve stylu „Waking Up Blind“, ve kterou jsem tajně doufal, že se na „Torn“ objeví. Ale nebyla by to deska Evergrey, aby se na ní neobjevil hlas Tomasovy ženy Cariny Englund. Její zpěv zazní v poslední skladbě „These Scars“, která je strhujícím závěrem.
At‘ už se může na první poslech (pohled) zdát nová deska jakkoliv, je jasné, že vás nakonec nemůže zklamat. Já můžu říct, že jsem spokojen. Svou pravidelnou dávku emocí jsem dostal.
|
