Přestože se o to Judas Priest vehementně snaží, čas se zastavit nedá. Ačkoliv hlas Roba Halforda popírá všechny přírodní zákonitosti, neduhy stáří už ze hry prakticky vyřadili dalšího člena klasické sestavy, kytaristu Glenna Tiptona. Všemu navzdory a vzhledem k faktu, že od doby založení původních Judas Priest (u něhož ze současných členů byl jen basista Ian Hill) letos uplyne pětapadesát let a od vydání debutu „Rocka Rolla“ půl století, by se asi nenašel příhodnější termín, kdy vydat nové řadové album. Poslední? Bůhví… Možná Judas Priest budou následovat příkladu The Rolling Stones a ještě v osmdesáti provětrají zbylí pardálové své nádobíčko. Možná se přiučí z vychcanosti Kiss a budeme tu mít další avatary. Na takové úvahy je ještě brzy, protože je tu novinka „Invincible Shield“, což je nejdůležitější věc, která za posledních šest let z tábora birminghamské legendy přichází.
Otazník visí nad účastí Glenna Tiptona, kapela o jeho příspěvcích spíše mlží a nesdělila čeho přesně a v jakém rozsahu se kytarista natáčení účastnil. Je jasné, že hlavní díl kytarové práce ležel na Richiem Faulknerovi, který v řadách Judas Priest funguje přes deset let a za tu dobu nasál potřebou kapelní chemii. Zamrzí skutečnost, že natáčení „Invincible Shield“ mohla být největší a možná poslední šance na znovusjednocení s K.K. Downingem, který by letitého spoluhráče zastoupil skvěle a fanoušci by měly důvod k překotné radosti. Leč nestalo se. K.K. zůstává u své kapely K.K.`s Priest, kterou řada starých fanoušků nazývá Judas pro chudé. Příležitost ke comebacku je trestuhodně nevyužita, ovšem fanoušek na tom bit tak úplně není. „Invincible Shield“ je albem, od něhož je nutné brát Faulknera definitivně jako součást kmenových Judas Priest a kytaristu, který bude mít v historii kapely navždycky důležité místo, hned za nedostižným tandemem Downing - Tipton.
Jestliže kapela ve chvíli, kdy byl v roce 2011 Downing na odchodu, chtěla končit, mluvilo se o tom, že neodchází na vrcholu sil. Posledním příspěvkem v diskografii byl rozpačitý „Nostradamus“, který získal místo mezi největšími úlety kapely, a Judas Priest působili unaveným, vyčerpaným dojmem, skutečně jako na konci kariéry. Po vzájemných sporech odešel Downing a přišel Faulkner, který jako kdyby ostatní členy polil živou vodou. Výsledkem bylo ještě mírně unavené album „Redeemer Of Souls“, ovšem v roce 2018 si kapela spravila reputaci s dílem „Firepower“, což bylo její nejlepší album od kultovního „Painkillera“, a deska, která Judas Priest vrátila definitivně do hry. Znovu se čekal konec, kapela by se loučila na vrcholu pozdní tvorby, proto „Invincible Shield“ mohlo velmi snadno být natahovaným finále. Novinka je ale znovu skvělá nahrávka, čemuž vévodí slastný pocit, že dvě skvělé desky za sebou vydali Judas Priest naposledy v roce 1986, když do světa pustili pro někoho lehce diskutabilní „Turbo“.
Právě na „Turbo“, k němuž se kapela léta nechtěla příliš hlásit, odkazuje ůvod novinky. Ještě než se „Panic Attack“ zvrhne do heavymetalové třídy nejvyšší jakosti, vytáhne ze tmy zapomnění kytarové syntezátory poloviny osmdesátých let a poprvé (nikoliv naposled) zadrnká na nostalgickou strunu. Skladba je pomyslným návratem k albu „Defenders Of The Faith“, štěkavý refrén však připomene spíše Halfordovy sólovky. Skladba ukazuje, že s šátráním v minulosti to tentokrát kapela myslí vážně. Na „Invincible Shield“ jako na horské dráze projíždí sedmdesátými a osmdesátými lety s několika dostaveníčky ve stanici „Painkiller“. Mohl by si fanoušek přát více?
„The Serpent And The King“ je nálož jako vystřižená z „Painkillera“ a titulní „Invincible Shield“ ke stejným ingrediencím přidává trochu esence Nové vlny britského heavy metalu. Snad i proto je úvod alba geniálně poskládanou mozaikou tří skladeb, a kdyby kapele vydržela stejná forma i v následujících minutách, mohli bychom mluvit o albu, které je kvalitativně totožné s „Painkillerem“. Jenže několik zaškobrtnutí se přece jen objeví. Jsou to jen kosmetické vady, ale jsou tady a je jich o něco více než u „Firepower“. Zcela přesvědčivě nezafunguje „Devil In Disguise“, v níž jako kdyby chyběla potřebná energie, totožný pocit vyvolává „Escape From Reality“ a částečně i „Trial By Fire“, jako nejslabší trojice, jež je pro hnidopicha jediným momentem, který může „Invincible Shield“ vyčítat.
Zbytek je důkazem toho, že na zem znovu sestoupili metaloví bohové, aby přesvědčili o své genialitě. Lísají se k vlastní tvorbě sedmdesátých a hlavně osmdesátých let let, kdy „Gates Of Hell“ by klidně mohla být na „Screaming For Vengeance“ a zpěvná „Crown Of Horns“ na „Turbu“. Nemají daleko k tomu, aby rozjeli námluvy s thrashem ze začátku devadesátých let v „As God Is My Witness“, ve které se znovu zjeví duch „Painkillera“, nebo si zavzpomínali na přelomovou desku „British Steel“, která jako kdyby propůjčila atmosféru „Sons Of Thunder“. Nejde však o žádnou kopírku nebo dědkovsky sentimentální blábolení, kapela spolu s producentem Andym Sneapem dbá na to, aby skladby zněly svěže a energicky i v roce 2024, a to i v případě, že se se závěrečnou „Giants In The Sky“ vracejí takřka na začátek kariéry a tvoří ji z těsta, z něhož kdysi skládali první úspěšnou desku „Sad Wings Of Destiny“. Má to snad symbolizovat uzavřený kruh nebo podtrhnutí nesmrtelnosti metalových bohů?
Poté, co Bruce Dickinson přišel se skvělou sólovkou „The Mandrake Project“, zde máme další úchvatný kus nejvybroušenějšího heavy metalu v jeho dokonalosti. Stejně jako u „Firepower“ platí knstatování, že pokud kapela s tímto albem uzavře kariéru, loučí se na vrcholu. Možná pokračování ale ještě bude, protože o stárnutí hovoří jen hustý šedivý porost na Halfordově tváří.
|
