Čtvrtá řadovka Nostradamea s názvem „Hellbound“ vyšla pouhý rok po svém předchůdci „The Third Prophecy“, a přesto opět znamenala malinko odlišný zážitek. Sice ona změna neměla tak dramatický charakter, který odlišoval první dvě alba od třetího, dokazovala však neustálý vývoj švédských autorů a snahu nasměrovat jejich rukopis do patřičně osobitých mezí. A nutno říct, že se to povedlo. Fošna „Hellbound“ tak představuje nejdospělejší zápis v dosavadní Nostradameově diskografii. Tedy lépe řečeno: metalografii.
Poprvé se také nehýbalo se sestavou a počínaje tímto albem Švédové rovněž nalezli trvalé útočiště ve studiu v Malmö, kde pod bedlivým doslechem zvukového mistra Anderse Theandera stvořili svá zatím poslední tři alba. Prostor ke klidnému psaní nového díla byl tedy ideální, což se také plně projevilo v jeho hudebním obsahu. Že autorům zároveň nechyběla energie, potvrdí hned úvod prvního songu s napovídajícím názvem „Never Turning Back“. Ten vlítne na posluchače jako masařka na čerstvé bůvolí hovno, když po Perssonově zařvání kapela vypustí na svět řevnivou armádu modernou nasáklých riffů. Skladba se nese ve svižném tempu, nechybí ji dynamika a uvolnění v refrénové i sólové části. Nutno ovšem dodat, že ony hrátky s moderním vyzněním nebudou (až na výjimky) v dalších písních rozvíjeny, když se kapela opět vrátí k tradičně pojatému power-heavy metalu, v němž si pánové dokonce nejednou vzpomenou na své počátky a zařadí čirou speedmetalovou akceleraci.
Druhý kus „Your Betrayal“ nabídne chutně melodicky nafrázované sloky, leč povedený dojem pokazí adynamicky vyřvávaný název songu v jeho refrénu. Trojice následujících opusů pak znamená samotný vrchol celé nahrávky. Položka „The Reapers Image“ je slušný nášup, kdy se postupnou gradací dostaneme přes krásně zpěvný bridge k neméně chytlavému refrénu. Čtvrtý titulní song přijde se středním tempem a naopak zrychlí v sólu. Zároveň jde o mistrovské powermetalové představení, které by si měli užít fandové desky „8th Sin“ od Nocturnal Rites, a to i díky vokálně barvité shodě pánů Perssona s Lindkvistem. Poslední perlou ze „svaté trojice“ skladeb je spídovka „One Step Away“, v níž si hudebníci po delší době vzpomněli na své počátky, přidali k nim aktuální skladatelskou formu a výsledkem je dokonalý subžánrový pamlsek s kromobyčejně chytlavým chorusem.
Poté přijde čtveřice víceméně střednětempých a riffově řízných položek, jež jsou na první dojem méně přístupné a cestu k jejich melodickému středu si musí posluchač pečlivěji vyšlapat. Písně samotné k tomu nabízejí několik vstupních míst, a to zejména v odlehčenějších pasážích, které ve změti těžkotonážnějšího metalu vždy alespoň na chvilku vykouknou. Jde tak o zásadnější posun oproti předešlému zářezu „The Third Prophecy“, kde kolikrát člověku nešel naproti ani jeden melodičtější motiv. Závěr „Hellboundu“ tvoří bonusový rychlík „I Am Free“, jenž v dynamice kytarových pasáží připomene hitovku „Denial Of Fate“ dnes už legendárního spolku Lost Horizon.
Po takové - víceméně - pozitivní náloži bylo na místě očekávat, že se další počin s názvem „Pathways“ bude odehrávat v podobných kolejích. To by ale nesměl být Nostradameus, aby tato očekávání rychle nesmetl ze stolu, na který místo toho rozložil papíry s ještě více progresivními zápisy. Každopádně se po šesté řadovce „Illusion´s Parade“ z roku 2009 po kapele slehla zem, na internetu dokonce nejsou k mání její domovské ani facebookové stránky. Dost možná to souvisí s obavami Freddy Perssona, jenž se už hluboko v první dekádě milénia děsil pirátského stahování Nostradameových desek a předpovídal, že pokud se nenajde dostatek lidí, kteří by díla jeho kapely kupovali oficiální cestou, nemá cenu dál pokračovat. Nebylo by to ostatně první uskupení, jež by ukončilo svoji činnost z těchto důvodů (viz třeba Power Quest). Budoucnost Švédů je tedy nejistá. Za minulost by však měl být vděčný každý fanoušek powermetalového žánru, a to od těch melodičtěji smýšlejících až po progresivce vyžívající se ve složitějších hudebních strukturách. O kolika dalších kapelách můžeme něco takového prohlásit?
|
