Zatímco našincům zbývají stran produkce powermetalových desek pouze oči pro pláč, na Slovensku zřejmě napíchli úrodnou žílu daného žánru, a tak máme v letošním roce možnost slyšet několik dobrých až skvělých počinů, vzešlých právě z této bratrské země. Pečlivému čtenáři našeho webu jistě neunikly debutové fošny symfoniků Sinners Moon či nadmíru příjemných melodiků Within Silence. Povedlo se i aktuální EP již známých Signum Regis. No a dnes vám představím prvotinu kapely Eufory, u které sice nebudeme pět nekontrolovatelné ódy nadšení, nicméně za zmínku a ještě lépe poslech tahle parta zajisté stojí.
Nejprve si shrneme kladné položky. Mezi ně patří komplexní instrumentální element, který do svých - řemeslně výtečně zmáknutých - tónů vlévá příjemné množství chytlavých melodií, jejichž vrchol uslyšíme zejména v sólových partech. Kytarovými vyhrávkami a různými trylky protkané klenutí má ambici potěšit snad každé ucho, jež holduje melodickému heavy a power metalu. Slováci si umí pohrát i s náladou svých skladeb, nejčastěji prostřednictvím černobílých klapek (vše ovšem obstarává počítač, živého klávesáka v sestavě nenajdeme). Také riffy oplývají slušnou dynamikou, ačkoli je pravda, že se ani jednou nešlápne na spídový pedál, který by rytmickou variabilitu desky přece jenom osvěžil. Kdyby však šlo o ojedinělý neduh debutového alba „Flying Island Eufory“, nic by se vlastně nedělo. Jenže je zde ještě jeden zádrhel, jenž je daleko významnější a ve výsledku zabraňuje plácnout pod recenzi číslo ještě vyšší, než které tam nakonec je.
Jde o zpěv Luboše Senka. Ten není dvakrát charismatický, je naopak málo průbojný, zkrátka skrz naskrz průměrný. Jakoby to nestačilo, extra chytlavě nevyznívají ani některé vokální linky a hlavně refrény, u kterých si neumím představit, že by mě měly strhnout při koncertní produkci (např. „Leave Me Alone“ či věc titulní). Tento dojem nepodporuje ani nikoli špatný, ale rovněž málo „asertivní“ sound, který by celou metalovou mašinerii nakopnul do pocitově říznějších levelů. Zvuk si tak vlastně podává ochablou ruku s nevýrazným zpěvem, a nic tomu nepomáhá občasné použití harshových vokálů či nějakého toho vulgárního slůvka. Naopak, fucky a shity působí v celkově velmi neškodně znějící muzice jako pěst na ucho.
A přece není vše tak černé, jak by se mohlo z odstavce výše zdát. Kromě již zmíněných melodických partií se náramně hezky poslouchá třeba song „Cheers!“, jemuž nechybí řada líbivých motivů, v čele se zpěvným refrénem. Samotný vrchol však stojí, celkem paradoxně, mimo tradiční šablonu desky. Představuje jej závěrečná položka „Melódia čierneho klavíra“, která je, jak název napovídá, nazpívána v rodném jazyce. A hle, najednou je vše jinak. Snad je to i baladickým tónem písně samotné, který posluchače, odkojené na ploužácích Tublatanky či Metalindy, spolehlivě vrací na nostalgické vlně do let bezstarostného mládí, každopádně v ní působí zázračně i samotný Lubošův zpěv, jenž je najednou vlídnější a celkově daleko příjemnější. Melancholické vyznění skladby spolu s chytrou a adekvátně tklivou lyrikou působí jako balzám na duši, do které však také automaticky zasévá semínko pochybností, zdali kapela opravdu udělala dobře, když se rozhodla pro anglicky zpívané texty. „Melódia čierneho klavíra“ totiž naznačuje cestu, která vede vysoko nad průměr, jenž do své mlhy zatím zahalil většinu z desítky debutových skladeb.
|
