Narnia je jedním z projektů autora, zpěváka, producenta a dogmatického křesťana Christiana Liljegrena (dále např. Golden Resurrection, Audiovision, DivineFire). Existenci kapely je možné rozdělit na dva úseky. Ten první skončil rozchodem před šesti lety. Reunion – s většinou původních členů - proběhl v roce 2014 a díky němu máme nyní čest s novým albem, jehož eponymní pojmenování oslavuje nejen znovuzrození Narnie, ale také dvacet let od jejího vzniku. Otázkou tedy zůstává: dokáže hudební obsah dostát jubilejnímu okamžiku a podtrhnout jeho výjimečnost?
Jak se to vezme. Ortodoxní fandové kapely, potažmo Christiana, si patrně přijdou na své. Autor přináší to nejtradičnější ze svého rukopisu a výsledek navíc obrňuje vynikajícím soundem. Problémem je, že nepřidává nic moc navíc a vyložených třpytek, na které by se mohl lapit nezaujatý posluchač, mnoho není. Ideálním příkladem vyřčeného je hned úvodní song „Reaching For The Top“. Nástup šlapavých a dynamických hard´n´heavy riffů je sice působivý, brzy se však dostaví otazníky, pozastavující se nad jednoduchou stavbou písně, kterou nekypří a nepodporuje dostatek melodických atrakcí (pokusy o neoklasicky-progresivní sóla jsou tentokrát výjimkou). Situaci nevylepší ani nudný refrén, v němž proto málo uvěřitelně vyznívá Liljegrenova ujišťění, že jeho kapela stále „válí a míří k výšinám“. V tu chvíli je jasné, že se s návratem Narnie žádný zázrak nestal a posluchač, chtivý dobré muziky, bude muset víceméně paběrkovat.
Spokojený by mohl být již u následující položky „I Still Believe“, jejíž obligátní hudební tóny výrazně povýší svěží a chytlavě nadýchaný chorus. „On the Highest Mountain“ přináší Liljegrenem oblíbené táhlé postupy s nádechem epiky. Víc než stavy ohromení se však opět dostavují nudopudné příznaky. Změna přijde v kompozici „Thank You“, ve které kapelu zastihneme v ojediněle experimentální poloze. První polovina skladby se totiž odvíjí v příjemně pocitovém, emo-gotickém módu s chytrým elektronickým podkladem. Do druhé části písně vstoupí vkusně sólující kytary, jež ještě umocní její působivost. Náladu nepokazí ani šlapavá „One Way to the Promised Land“ s přitažlivou refrénovou linkou, poté ale zase sletíme do nijak vzrušivých autorských končin, které se sice pohodově poslouchají, zároveň však nenabídnou nic, co by mělo uvíznout v paměti a nutit k opětovnému spuštění. Kapitolou samou pro sebe je pak teokratická lyrika, neustále podsouvající samozřejmost víry v boha. Něco takového je snadno skousnutelné u kvalitní hudby (třeba u zmíněných Golden Resurrection), v případě lehkého nadprůměru, do kterého novinka Narnie spadá, to spíše leze na nervy. No nic, pokud Bůh dá, příští album kapely bude zábavnější.
|
