V závěru recenze debutového alba brazilských power metláků Traumer jsem vyjádřil naději, že se třeba příště zadaří lépe. Prvotina „The Great Metal Storm“ sice nebyla marná, obsahovala několik dobrých songů, z celkového pohledu ovšem měla k nějakému strhujícímu účinku daleko. Udělil jsem ji tenkrát šest bodů. Od té doby uplynuly dva roky a z výsledného hodnocení studiového následovníka je zřejmé, že určitý posun skutečně nastal, avšak stále to nestačí na bujaré oslavy, případně infiltraci do soukromého žebříčku nejlepších letošních nahrávek.
Co zůstalo stejné, je rockově uhlazený zvuk, který není technicky špatný, pouze neřeže tím správným metalovým způsobem (o mastering se postaral Mika Jussila). Na svém místě zůstal také zpěvák Guilherme Hirose, jehož hlasové zabarvení je jakýmsi mixem mezi Andre Matosem a Timo Tolkkim, přičemž podobně jako legendární Fin nestačí na některé vyhrocenější pasáže a tím lehce snižuje kvalitu samotných skladeb. Stratovarius je vůbec velkou inspirací autorů Traumeru, jejich tvorbu připomene zejména třetí song „Forever Starts Tomorrow“, ve kterém jsou zkopírovány jak úvodní slokové fráze, tak závěrečná refrénová část, která i díky slůvku „tomorrow“ téměř do noty vybírá stejnojmennou píseň z desky „Episode“. Nicméně inkriminovaná položka i přesto patří mezi nejlepší tracky díla, společnost ji dělá ještě kus „Let You Go“ se slastně zrychlenými úseky nebo nápaditým využitím Pannových fléten v samotném úvodu. Škoda, že podobné „etno“ prvky jsou ojedinělé (dále je zaslechneme už jen v působivém intru „Tempus Est“), právě tím se mohli autoři výrazněji odstřihnout od tradiční evropské školy, která jinak čouhá z každého tónu, vyhrávky i riffů.
Poslední vrchol tvoří opus „Our Spirit Never Dies“ s řadou melodických pikanterií, jejichž kontrastem se stávají kapelou oblíbené vyostřené kytary. Napsal bych klidně „thrashové“, to ovšem se zmíněným zvukem není možné. Na druhém kvalitativním pólu osamoceně mrzne zhola průměrná baladická kompozice „Changes“, zbytek písní se pak příjemně poslouchá a je na nich opravdu znát pevnější tvůrčí sevření (obzvlášť mě potěšilo melancholicky zaoblené sólo v „Symphony“), z celkového pohledu to ale stále na nejvyšší ligu nestačí. Na patře postupem - téměř hodinu trvajícího - času hořkne vlezlost jednotlivých songů, kapitolu samu pro sebe pak tvoří trojice cover verzí těch nejobligátnějších, a proto zcela zbytečných powermetalových skladeb („Father Time“/Stratovarius, „Eagle Fly Free“/Helloween“ a „Carry On“/Angra). Ty jsou sice obsaženy pouze na japonské verzi alba, jenže ta už je dávno venku, zatímco zbytek světa si musí z nějakého důvodu počkat až do 11. listopadu. A taková strategie je v době internetu jasnou marketingovou sebevraždou.
|
