Při nedávné recenzi power-thrashových Rusů Distant Sun jsem podotkl, že se na metalové scéně nevyskytuje mnoho žánrově totožných spolků. A vida, Italové Ancestral tyto skromné řady rozšiřují, což je zpráva dosti nečekaná, neboť jejich deset let starý debut „The Ancient Curse“ neměl s thrashem téměř nic společného. On tedy neměl mnoho společného ani s důstojnou nahrávkou, jelikož samotný obsah doslova zadupal diletantský sound. Druhá studiovka s názvem „Master Of Fate“ je v tomto ohledu již celkem v pořádku a nic tak nebrání plnohodnotnému ponoru do hudebního dění.
S novým kytaristou Carmelo Scozzarim a hlavně značně schopným zpěvákem Jo Lombardem (Metatrone, Orion Riders) v zádech (respektive vepředu) vlítnou Italové na posluchače jako Japonci na suši. Žádné intro předehry, ale ostrý nástup v podobě thrashových lavin, které zjemňuje toliko Lombardův výškový vokál. Má to tah a sílu, kterou ještě podporuje rychlá akcelerace, muzikanti rvou tóny s nasazením hladových čoklů, a přece skladba nezanechá nějaký hlubší dojem, neb v ní scházejí silné motivy k zapamatování. Což je, obávám se, symptomatický znak celého díla. Slušné momenty vykouknou třeba v kusu „Wind Of Edagi“, kde se pěvecké linky výjimečně zavlní po chytlavějších hyperbolách, dále ve víceméně atraktivně odsýpající instrumentálce „Refuge Of Souls“, nebo líbivými vyhrávkami či sólem okořeněné jízdě „On The Route Of Death“. Ani na zbylé položky není možné s čistým svědomím naplácnout štempl s nápisem „nudné“, stejně tak mám ale daleko k tomu, abych je ověsil slovním věncem obdivným přívlastků.
Chvílemi se nám připomene dravá tvorba finských Celesty z jejich raného období, jindy Helloween z první poloviny osmdesátých let (viz také závěrečný - avšak zase nijak výjimečný - cover „Savage“), celkově jde však spíše o shluk intenzivních rytmů, které se nepovedlo osvěžit dostatečně nápaditým autorským větrem. Výsledku nepomáhá ani přemrštěná stopáž jednotlivých skladeb a nijak zvlášť nakonec neoslní ani Jo Lombardo, jehož projev evidentně více sedí ke klidnější a progově komplikovanější hudbě ala Metatrone. Silové tlačení na pilu mu jde od pusy s podstatně menší atraktivitou a jeho hlasové charisma zde přichází víceméně vniveč. Není pochyb o tom, že si hudba Italů dokáže usurpovat pozornost, obzvlášť když ohulíte volume k horní hranici, jenže něco takového se podaří každému, kdo na vás bude pořádně řvát. Zkrátka to nelze ignorovat, duševní přínos je však víceméně nulový.
|
