Pokud se staromilského thrashe týká, je vlastně neuvěřitelné, že při probírání se obrovskými haldami nových nahrávek člověk jen málokdy narazí na opravdu vypiplaný, žánrově krajně vyhraněný a po zvukové stránce adekvátně ošetřený příspěvek. Množstevní nárůst posledních let ani v nejmenším nezaručuje thrasherův blahobyt, naopak, fanoušek chtivý kvalitní hudby musí stále pečlivě vybírat. Většina alb spadá do (pod)průměru, menšina míří o kousek výš a jen velmi nízké procento klepe na dveře dokonalosti. A právě do této skromné množiny pronikli Švýcaři Freakings s třetí studiovkou „Toxic End“. Ne že by pánové jakkoli přepsali dějiny, jejich pojetí old-schoolového thrashe je ale natolik vášnivé a odzbrojující, že mu zkrátka nelze odolat.
On už předešlý zásek „Gladiator“ (2014) nebyl vůbec marný, v lepším účinku mu ale bránil průměrný sound. Na novince je vše v pořádku (přestože se nahrávalo ve stejném studiu) a thrashová párty může konečně vypuknout naplno. Kytary koušou s apetitem vyhládlé hyeny a rytmická sekce funguje jako motor závodní formule. Zejména ozvučení škopku je správně odchycené, když údery do tohoto nástroje připomínají klepání koberce nějakým maniakálním neurotikem, jenž si zrovna vpíchl do žíly povzbuzující látku. Rychlost je zde totiž dominantním prvkem, a pokud se zpomalí, tak jen proto, aby mohla další instrumentální zabijačka proběhnout v ještě krvavější atmosféře. Počátek alba si posluchače pozvolna chystá, až postupně vygraduje k první dvojici mistrovských zápřahů „Violent Disaster“ a „TxWxNxD“ (tedy "Thrash Will Never Die"). Tohle je nekompromisní a hypnoticky omračující žánrová slast, k jejímuž prvotřídnímu účinku mimochodem dopomohl hostující Lenny Bruce z další výborné party Dust Bolt.
Druhá vrcholná várka číhá v samotném závěru díla, ať už jde o cákanec „Wave Of Pain“ s řeznicky odsekanou riffovou pasáží ala Kreator, případně dvojici položek „Beer Attack“ a „No More Excuses“, které jsou tak parádní, že je mám chuť poslouchat pořád dokola. Vždy se mi přitom do těla uvolní kousek energie, které mají Švýcaři na rozdávání a právě díky nasazení strhávají se samozřejmostí alpské laviny. A neplatí to jen pro zmíněné pecky, ale pro každou z jedenácti nových skladeb, jež dohromady tvoří precizně vybroušený thrashový diamant. Co pro mě předloni znamenala novinka Portugalců Atomic Destruktor a loni Němců Exumer, tím se pro mě letos stává deska „Toxic End“ švýcarských Freakings. Víc tuto recenzi netřeba protahovat, radši otevřete pivo, otočte ovladač k horním číslům a rozjeďte pořádnou old-schoolovou kalbu!
|
