Italský kytarista Tommaso Vitali přichází s novou sólovkou, kterou tradičně vydává pod jemnou modifikací svého jména na Tommy Vitaly (jakože Itálie). Opět přizval k účasti několik zajímavých hostů, mezi nimiž vynikají Roberto Tiranti (Labyrinth), Apollo Papathanasio (ex-Firewind), a také nezbytný a všudypřítomný Fabio Lione. To jako lákavé pozlátko úplně stačí, zbývá tedy zodpovědět nejdůležitější otázku, a to, zdali Vitaly dokázal prvotřídním zpěvákům nabídnout obdobně kvalitní autorský podklad.
Úvodní titulka s hostujícím Carstenem Schulzem (ex-Evidence One) svižně plyne a v refrénu nabídne naléhavě ukřičené vokály, její hardrockový odér se nicméně pohybuje někde na současné skladatelské úrovni Axela Rudiho Pella, tedy mírný nadprůměr a nic moc navíc. Obdobně je na tom i následující věc „The Lodge“, která přejde k rozvážnému tempu, více než na chytlavých tónech ovšem stojí na hlasu výše zmíněného Apolla, což nakonec není málo, za zmínku stojí i povedené sólo. Pak ovšem přijde první instrumentální položka s názvem „Duel“, a to je úplně jiný pivo. Souboj neoklasických výpadů v rychlém rytmu, jemný cembalový dovětek i variace na Paganiniho klasické téma, nic z toho nechybí v této skvělé kompozici a vrcholu alba číslo jedna.
Působivě teskné cello zve k poslechu skladby „Macabradanza“, melancholii však brzy utne nástup šlapavého tempa, líbivého duetu Tirantiho s Chiarou Manese a náramně libě klenutého sóla s vložením dalšího klasického motivu, tentokrát od maestra Vivaldiho. Dobře si vede také akustická balada „Forever Lost“ s procítěným projevem Henrika Brockmana (Missing Tide), potažmo svižná powermetalová jízda „Wings Of Doom“ se skvělým Alessiem Gorim (Flashback Of Anger). Hororová atmosféra, muzikálově hraný přednes Jana Manentiho, melodické sólové vyhrávky i kontrastně vzletný refrén, to vše jsou přednosti vrcholného kusu číslo dvě s názvem „Coraline“.
Zde se Vitaly opravdu vytáhl a dokázal, že když chce, je schopen složit i vrstevnatě přitažlivou kompozici. Problém je, že se mu asi pokaždé nechce…
V závěru alba už totiž obdobně veselo nebude, dočkáme se pouze průměrné bluesrockové instrumentálky "La Bestia" a opusu "Joan Of Arc" s evidentní inspirací v rozmáchlých kompozicích Iron Maiden, na jejichž dokonalost se ovšem Vitaly moc nechytá. Mírnou výjimku tvoří song "Sinner", který se vklínil mezi tyto nevýrazné kusy. Tento hard´n´heavíkový štych ale opět funguje spíše díky výkonu zpěváka, v tomto případě Fabia Lioneho, který dělá, co může, na vytažení písně mezi extraligu ale sám zkrátka nestačí. Rozloučení s třetí sólovkou italského kytaristy je tak lehce rozporuplné, nicméně z celkového pohledu jde o jeho nelepší počin. Tentokrát totiž konečně převažují skladby dobré až výborné, a přestože Vitaly na svůj sólový majstrštyk stále čeká, touto cestou by k němu mohl celkem brzy dojít.
|
