Před dvaceti lety existoval trojlístek švédských kapel, o kterých se říkalo, že jsou budoucnost metalu. Psalo se o nich jako o neo-thrash metalových skupinách, ačkoliv každá hrála trochu jinak. Soilwork, The Haunted a Darkane. Nejdále to dotáhli Soilwork, kteří se stále těší velkému zájmu a úspěchu. Byli vždy nejměkčí, ale zároveň nejblíže melodickému death metalu. Postupně se výraz kapely vyvinul trochu jinam. The Haunted byli nejhrubšími a nejblíže klasickému thrash metalu. Ačkoliv měli dobře našlápnuto, trochu ubrali z kvality, poslední desky se jim příliš nepovedly a zájem o ně zdaleka není takový jako dřív. Darkane technicky a rychlostně převyšovali obě bandy a výrazem byli někde mezi. Hodně extrémní, ale stále dost melodičtí. Přesto se z nich nestala komerčně úspěšná kapela a poslední roky to vypadalo, že se nad nimi zavře voda.
Naštěstí tu je novinka „Inhuman Spirits“, celkově sedmá řadovka Darkane. Na přelomu milénia vydávala kapela desky pravidelně, po „Demonic Art“ z roku 2008 přišlo o pět roků později album „The Sinister Supremacy“ a pak na devět let bylo ticho. Novinka "Inhuman Spirits" vyvolávala otázku, zda se kapela vrátí se vší parádou nebo „jen“ naváže na ne úplně povedenou předchozí desku. Jakmile se rozezní titulní skladba, je jasné, že to je přesně ono! Darkane jsou v nejlepší formě a přináší vysoce rychlostní a technický thrash metal, kterému nechybí řezavost, stejně jako melodie a pořádný kotel energie. Zpěvák Lawrence šel od minulého alba nahoru, řev, čistý zpěv i growl se mu daří výborně. Vše se odehrává v ohromné rychlosti a zpomalí pouze hitový refrén. Extrém versus chytlavost vychází jako povedená remíza.
K Darkane patří i melodický death metal a „Awakening“ prozradí, že si Švédové subžánr ochočili více než dřív. Song se valí jak buldozer a místo rychlosti nabídne brutalitu, kterou podporuje Lawrencův nečekaně sytý growling. Kytarové riffy řežou jak nejostřejší pila. Thrash a death metal jsou v symbióze a opět nechybí pořádná dávka melodií. Pod kotlem pořádně zatopí „Embrace The Flames“, jež thrash a death kombinuje s brutální rychlostí a nasazením. Rytmus se každou chvíli mění a Darkane nedovolují slevit v pozornosti. Tu si často bere bubeník Peter Wildoer, jehož divoký a přitom vysoce technický styl hry na bicí vás uzemní. Album střídá svižné songy s těmi hyperrychlými a neslevuje z energie.
Na epičtější strunu zabrnká nejdelší skladba „The Quintessence Of Evil“ jež má téměř šest minut a z toho více než minutu zabírá úvodní pozvolná rozehrávka. Song patří k nejpomalejším na desce a refrén působí velkolepě. Pocit epičnosti znásobí mezihra a death metalové prvky, které následně rozdrtí povznášející kytarové sólo. Těch si užijete do sytosti a Darkane je mají zmáknuté na nejvyšší úrovni.
Závěr nahrávky znovu zrychlí, ačkoliv poslední, zhruba minutový instrumentální song „Valnader“ je pouze klavírní.
„Inhuman Spirits“ je jízda. Čtyřicet minut uteče jak voda a budete se cítit po poslechu řádně naklepaní. Nahrávka thrashově řeže, kouše a její rytmus vás nenechá v klidu. Přesto je plná skvělých a chytlavých melodií. Zároveň je chytře vyvážená tak, že se často střídá rytmus a nemusíte se bát, že by vás Darkane chtěli jen umlátit. Album je plné skvělých instrumentálních a pěveckých výkonů. Na celé čáře poráží předchozí nahrávku a řadí se k tomu nejlepšímu, co Darkane nahráli. „Inhuman Spirits“ zní svěže a překvapivě moderně, i když kapela pouze pokračuje v tom, co dělala od začátku své kariéry, tedy parádně zahraný melodický thrash/death metal s velkou dávkou energie. Darkane nadchli.
|
