Matt Smith. Mimořádný, neotřelý, bezbřehý a vzhledem k okolnostem dost možná i Bohem požehnaný talent. Právě on má na svědomí vrcholné metalové dílo „Mirror Of Souls“ z roku 2008, majstrštyk, který vznikne možná tak jednou za pět let. Osvícený, sféricky vypiplaný a duchovním éterem ojíněný power metal prezentovaný na tomto albu byl pokladem pro každého fanouška, který to s tímto stylem myslí alespoň trochu vážně. Pokladem, jehož třpytivost byla dána sofistikovaným propojením strukturovaných power/thrash riffů s elementární přitažlivostí vzletných melodií a dokonalým půvabem Mattova zpěvu. Jak si ale vedle tohoto skvostu stojí debutové album, vzniklé o pět let dříve? To je otázka, na kterou dnes společně najdeme odpověď.
Samozřejmě, pokud je někdo obdarován takovým talentem, jaký byl dán do vínku Mattovi, těžko někdy vytvoří něco, co by bylo vyloženým průšvihem. Jsem si jistej, že kdyby si Matt jen tak sednul a začal jamovat na kytaru (nebo prostě na jeden z nástrojů, který ovládá), bylo by to o hodně lákavější než to, co někdo upoceně vyplodí na své dlouhohrající album. I stejnojmenný debut tedy stojí za nemalou pozornost, ačkoli je hned v úvodu nutné podotknout, že mu do kvalit druhé desky chybí obrovský kus skladatelské cesty.
Matt si s nahráváním vystačil sám, pouze bicí mu „namlátil“ automat, což je bohužel hodně znát. Ale ani celkový zvukový výraz není dostatečně průbojný a chybí mu bdělejší dohled (doslech) producenstkého ucha. Velkou zvláštností je zařazení tří (!) 11-ti minutových skladeb. Z desky „Mirror Of Souls“ víme, že se Matt rád pouští do epiky, čehož důkazem je především dvaadvacet minut trvající titulní song tohoto alba. Jenže v roce 2003 ještě Mattův tvůrčí rukopis ani zdaleka nedosahoval takové jakostní komplexnosti, která by byla schopna dramaticky obsáhnout a poutavě nasytit každou jednu minutu těchto předlouhých skladeb.
A tak pokud zrovna nebudete mít náladu (a nervy) na hudebního Jiráska, dva ze tří 11-ti minutových opusů vaši pozornost udržet přavděpodobně nedovedou. Nejslabší z nich, song „The Healing Hand“, to nebude určitě. Pár zajímavých momentů nabídne „The Serpent's Kiss“, zdaleka nejvymakanější je ale závěrečný epos s názvem „Twist Of Fate“. V něm se kromě řady tempových změn, riffových hrátek a strhujících motivů dočkáme i Mattova rapového odsekávání ve slokách, což mě osobně bere ze všeho nejvíc! :-)
Celé album ale začíná velmi příjemným intrem, které jemně nastíní hlavní melodická témata z písně „Ichthus“, do které se po minutě a půl plynule vlije. Spídové tempo, chorálová majestátnost a především uhrančivé melodie, ano, tato píseň představuje to nejlepší z Mattovy tehdejší formy a na debutovém albu platí za jednu z nejlepších. Ostatně žádná z deseti položek nepředstavuje vyložené zklamání (viz Mattův talent) a ačkoli je někdy kvalitativní propast mezi nimi hodně znatelná, pokaždé to zachrání alespoň jeden zajímavý motiv.
V tomto smyslu patří skladby „Mountain“, „Sinner“ a „The Victory Dance“ do skupiny s nejmenším počtem „záchranných“ bodů a dají se tak označit za nejslabší. K parádním položkám naopak náleží (kromě těch zmíněných) dvě spídové vichřice, úžasná titulka „Theocracy“ a „New Jerusalem“ s neskutečně strhujícím refrénem i sólem.
Debutové album Matta Smithe je pouze příslibem věcí příštích, ale snad právě proto si zaslouží stejnou pozornost. Je totiž důležité sledovat dráhu chlapíka, který zatraceně osvěžil druhou vlnu melodického power metalu právě v momentě, kdy už se zdálo, že vystřílela všechny ostré náboje. V duchu Mattovy lyriky a přesvědčení o něm tak bez nadsázky můžeme mluvit jako o spasiteli tohoto žánru.
|
