Royal Hunt mají na kontě desítku. Jejich poslední album, které se objevilo na začátku letošního roku zakulatilo počet vydaných alb a svým způsobem navázalo na svého předchůdce, velice povedené dílko „Collision Course“. Ta návaznost je především v tom, že na rozdíl od určité stagnace z přelomu a začátku nového tisíciletí lovci dokázali neupadnout do rutiny, stereotypu a opakování osvědčených fines. Jistě, rukopis hudebního pohádkáře Andersena je již jasně nadefinován, jeho záliba v klávesových orgiích a v jiskřivých soubojích mezi klapkami a strunami je již dostatečně známá a jeho šťastná ruka při výběru vokalistů neselhávající.
Čím tedy je způsoben fakt, že z „X“ nejsem zdaleka tak odvázán, jako z „Collision Course“? Asi tím, že jak André Andersen slíbil, tak také skoro udělal. Nenápadně přičuchnul k rockové historii a pokusil se navázat na atmosféru sedmdesátých let. Neviděl bych to až na tak důkladný výlet zpět, ale je nesporné, že André má hard rockové dějiny v malíku a tak nejen občasným staromilským zvukem svého nástroje (i když to popadne za uši nejsnáz), ale i některými postupy vyvolává dávno zašlé časy. V rámci výletu do minulosti však jakoby cuknul od toho ustavičného jiskření, kterým zaplnil dílo minulé a tak část skladeb na „X“ zní poněkud rutinně. Což ovšem při Andrého schopnostech zase taková tragédie není.
Druhý žolík v řadách kapely (instrumentalisté prominou, ale Royal Hunt jsou v první řadě o neskutečně barevné záplavě kláves a charismatickém vokálu a až pak jsou ti –bezesporu výborní - ostatní), křikloun Mark Boals, se přizpůsobuje charakteru skladeb. Když dostane k dispozici chytlavou melodii (a nemluvě o tom, když mu za zády stojí i chorálová podpora, zní nesmírně přitažlivě, když dostane do ruky slabší kus (mluvím o asi nejkontroverznější části skládanky, odlehčené a chvílemi až téměř popové první části skladby „Shadowman“,), působí i Mark velice obyčejně.
Naštěstí (a tady ti, kteří ulítli na „Collision Course“ určitě zajásají) i tentokrát z Andrého pera vypadly maximálně přitažlivé melodie s nádechem bombastičnosti, ozdobené moderním zvukovým kabátem (ne, neodporuji si, André ví, jak historii a současnost důmyslně spojovat), jedinečným kovovým soundem i perfektní instrumentální podporou a okořeněné špetkou progresivna. Jasným tipem se tak stává především úžasný „trialog“ – mužské a ženské vokály a „originální“ klávesy - v „Blood Red Stars“ či skočná a svižná „Fallin Down“ s báječným halekacím motivem.
„X“ se velice dobře poslouchá. Dokonce bych jej zařadil do vydařenější poloviny albových počinů Royal Hunt. Pravda, jen přesně na hranice s tou méně vydařenější půlkou. Ale i tak věřím, že příznivci kvalitního hard rocku, milovníci povedených melodií a fanoušci bohatě využitých klávesových ploch budou potěšeni. A budou-li všichni tihle jmenovaní ještě navíc staromilci, nebránící se moderně, patrně spokojeně oblíznou všech deset. Já pro dnešek nechávám dva a půl prstu neoblíznutého.
|
