Ve Skandinavii se rodí skvělé kapely napříč všemy metalovými žánry a těm temnějším a pochmurnějším se tam pochopitelně daří skvěle. A tak o vysoce kvalitní kapely (ať už z jakéhokoli severského státu) není nouze. Vody progresivního metalu jsou ale kalné a nová jména se tam hledají trochu obtížněji. A proto mě obzvlášť potěší, když při hledání zničeho nic vyplave zrovna taková kapela, jako jsou Divided Multitude.
Moji pozornost si získali předně tím, že jeli turné s Manticorou. Když se následně ukázalo, že jejich hudba se zmíněným Dánům navíc dost podobá, začala jsem být silně zainteresovaná. Jako na zavolanou zrovna tahle norská banda vydává novou desku, takže máme možnost analyzovat současný stav (pro mě) nového objevu, který už má před deskou „Guardian Angel“ na kontě dvě nahrávky.
Hlavním mozkem je kytarista Christer Harøy, některým možná známý z Triosphere. Ve své druhé kapele ovšem servíruje něco, co bude rozhodně vonět všem progresivcům a o to víc těm, kteří mají radši temnější polohy tohoto žánru (výše zmíněná Manticora, Symphony X).
Předně musím vyzvednout rozpoznatelný styl kapely, který se vyznačuje ostrými sekanými riffy kytar a pomalým valivým rytmem.Velkým plusem je taktéž pěvec Sindre Antonsen, jehož vokál sice není klasicky líbivý a dokážu si představit, že někomu podobně nakřáplý projev třeba i nesedne, ale mně v kombinaci s pochmurnou hudbou přijde s postupem času čím dál více podmanivý. A Divided Multitude mají navíc ještě jednu podstatnou výhodu oproti podobně hudebně zaměřeným spolkům. Jejich hudba je sice stále složitá, jejich kompozice propletené a plné nečekaných zvratů, ale zároveň je velmi chytlavá – není divu, když jsou do jedné skladby schopni nacpat dva, někdy i tři různé refrény. Což dělá z některých písní už po pár protočeních desky silně návykové (namátkou „Senses“, „Something for Someone“, „Pieces On The Floor“ nebo „Deeds Of Deception“).
Album je napěchované originálními nápady a zajímavými postupy. Hodně na mě také působí celková atmosféra, kterou perfektně dotvářejí variabilní klávesy (trochu ve stylu starších Evergrey) a skvělé (!) texty. Už jsem zmínila slovo „podmanivé“ – to mě při poslechu totiž napadá vůbec nečastěji. Nejen tahle deska, ale vůbec celá tvorba Divided Multitude stojí za pozornost a do budoucna se myslím od nic můžeme těšit na spoustu další kvalitní hudby. Podobně laděných kapel totiž není až zas tolik – takže tohle považuji za velmi přínosný objev a fanouškům jakékoli z výše zmíněných kapel mohu jedině doporučit.
|
