Poslední řadové album pražských Nežfaleš „Ber, dokud dávám“ pasovalo v mých očích tuhle chásku na tuzemského punkového leadera dnešních dnů. Hlavně proto, že takhle vtipnou, energií nabitou a přitom důslednou reinkarnaci sedmasedmdesátek s moderním ksichtem přitažlivého neopunku aby člověk pohledal. Loňské bilanční albem „Podtrženo, sečteno“ jsem považoval za nepříliš významnou položku v diskografii kapely, ovšem, jak ukazuje aktuální kousek „Pár lacinejch triků“, to podtrhávání a sčítání svůj význam mělo.
Křikloun kapely Radek v souvislosti s vydáním „Páru lacinejch triků“ kdesi konstatoval, že se Nežfaleš nikam neposunula a že to kluci ani nechtěli. Lehce nesouhlasím. To, co zdobilo předchozí řadovku, totiž kultivování punkové klasiky, svěží energie a přímočaré melodické vyřvávačky s textovým nadhledem a inteligentním vtipem kapelu rozhodně neopustilo. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že tyhle klady a přitažlivosti, které na minulé desce Nežfaleš hrnula měrou neomezenou, si tentokrát krapet pošetřila. V jedné řadě pak vedle sebe stojí nevýrazná kovbojárna s šantánovým úvodem „Gang“ a třeba až tanečně rozverná a strhující hej-hou vyřvávačka „Dokonalá past“ či poněkud prázdná „Tělo Bettie Page“ (pravda, s velice příjemnou hostovskou účastí Lucky Bakešové) v opozici se skočným a přitom velice vtipným dialogem „Úspěch“ („…nemám o sebe strach, mě ještě úspěch nezasáh, ten nemůže mi kurvit charakter, já obětoval dost pro aspoň malou upřímnost a zuby nehty držím vlastní směr…“). Jako poměrně kontroverzní (hudebně) mi přijde minimalistická snaha o přijetí bastarda Lemmyho do punkové rodiny „Rockstar“, naopak okamžiky, kdy Nežfaleš začínají řešit životní postoje („Cesta“, „Budoucnost“) jsou – i přes (a nebo možná pro) ten sarkastický nadhled – nečekaně působivé.
Co se vlastně snažím naznačit? Že mi „Pár lacinejch triků“ přijde jako kvalitativně nevyrovnaná kolekce. Naštěstí těch lacinejch triků je na téhle desce pomálu. I když se přiznám, že mě zvyklaly v přesvědčení, že Nežfaleš je stále ještě naší momentální punkovou jedničkou (ovšem díky agilnosti vydavatelství Cecek a jím vydaných nemastných kotoučů konkurence říkám „zaplaťpámbu za Nežfaleš“). Hudebně jsou kluci ( i přes poměrně důkladné změny v sestavě) na tom stále stejně dobře. V porovnání s „Ber, dokud dávám“ se však na desce najdou i místa nezvykle nechytlavá a ubylo i textového humoru. A pokud jsem u „sebraného alba“ naznačoval, že Nežfaleš má svým způsobem výhodu v tom, že dávné ikony tuzemského punku (bohužel) dospěly, začíná se mi zdát, že tenhle proces se dotknul i Nežfalše.
|
