Zatím poslední díl procházky po historii kapely Morifade si dovolím začít šalamounskou odpovědí na otázku, položenou v minulém díle tohoto seriálu. V první řadě doufám, že se v případě této švédské kapely nejedná o konec. Na otázku šťastnosti lze pohlížet z různých úhlů, ze kterých vykrystalizuje tento rezultát. Je dobře, že Morifade našli sílu a chuť pokračovat. Byť „nový“ pěvec Kristian Wallin (nový jen z hlediska vydání nosičů, jinak se s kapelou bratří už šestým rokem) svůj studiově-morifadí debut zvládl naprosto v pohodě, přece jen zní (kromě řezavě vypjatých výšek) poněkud obyčejně ve srovnání se svým předchůdcem. S hudbou Morifade plynule navazují tam, kde skončili před sedmi lety. Zadumaně těžkopádnější power metal se špetkou progrese, kterému však tentokrát chybí odvaha a vizionářství.
Zůstávají melodie, výtečná spolupráce kláves s kytarami, velice živé bicí i smysl pro dramatičnost, jen se oproti minulému kousku hraje na jistotu. Z té se Morifade dokáží vyvléct snad jen v epické „My Silent Serenade“, kde houpavé klávesy vytvoří velice příjemnou atmosféru, ztěžklé kytary zahustí zvuk, bicí chytají osudový nádech, vláčný Wallinův vokál je stoprocentně přesvědčivý („Tichá Serenáda“ je bohužel jedinou pomalejší skladbou, kde se Wallin vyrovná vlastnímu nasazení z kvapíků) a melodický vyřvávaný refrén tu temnou mlhu dokonale načechrá. Svojí druhou, svižnější a uvolněnější tvář Morifade nejpřesvědčivěji ukazují ve vypalovačce „Impact Of Vanity“, kde se kluci svezou na svém typickém melodickém tobogánu, podpořeném skvělými instrumentálními výkony (báječné bicí!) a nápady a deklarující, v jakém že to rybníčku se Kristian Wallin cítí jako štika. Zbytek alba se odehrává v podobném duchu - tedy ve střídání volnějších skladeb s těmi rychlými, u kterých se miska bádavých vah, která že z poloh je přesvědčivější, bude přehupovat tu na jednu, tu na druhou stranu.
Čekání na sílu, kterou Morifade vládli na „Domination“, je však marné. Jako by se kapela vrátila do dob desky „Imaginarium“ – je vyspělá, „Empire Of Souls“ se strašně příjemně poslouchá, jen vám po projetí desky v uších nezbyde žádný zásadní záchytný bod.
Srovnám-li novinku Morifade s letošní nadupanou deskou severských krajanů Guardians Of Time, kteří se probrali z hibernace po podobně dlouhé době, u Švédů vsadili na opatrnost a vlastní hlad dokázali ukrotit na úkor profesorské dokonalosti. A právě proto doufám, že příběh Morifade bude mít pokračování, kapela dokáže ten svůj progresivní vývoj z počátku tisíciletí zopakovat a kompromis už nedostane šanci. Potenciál a schopnosti na to Morifade mají…
|
