Kvality této kapely jsem vždy uznával, nikdy jsem však neměl potřebu pouštět si ji nějak pravidelně. Nová deska je ale v čemsi jiná. Musí být, neboť má chuť pouštět si ji znova a znova neupadá ani po více než měsíčním poslechu. Snad je to tím, že se vrátil pěvec D. C. Cooper a díky tomu se vše najednou začalo ubírat daleko více písničkovým než nějakým progresivně zakukleným směrem. Z čehož jsou zase logicky rozladěni tradiční fandové kapely, i když k tomu osobně nevidím jediný důvod. Pravda, klávesová houževnatost tentokrát překračuje i nejvyšší meze britských pomp rockerů MAGNUM, jenže s tím rovněž úzce souvisí největší klad novinky, tedy všudypřítomné, a mnohdy skutečně strhující melodické motivy.
A začneme hned tou největší peckou. Konkrétně skladbou „Half Past Loneliness“, jež do poslední možné mrtě vystihuje charakteristiku slova HIT. Její vyloženě podmanivá struktura vrcholí v megachytlavě klenutém refrénu, který mě snad nikdy nepřestane bavit poslouchat. Jde o jasný vrchol alba, ovšem v tomto případě je to něco jako Mount Everest v Himalájích, kde i většina ostatních hor (skladeb) dalece převyšuje průměrnou metráž zbytku světových pohoří.
I všechny ostatní písně v sobě mají chytlavě hitový potenciál, i když jejich kompoziční základ zpravidla nevyvěrá z originálních pramenů, nýbrž využívá ty nejosvědčenější (a sem tam i jasně převzaté) fígle a postupy. Vše je ale tak chytře namícháno, že nám to při poslechu nebude chtít přijít na mysl a popudit to může pouze zapšklé škarohlídy, pyšné na svůj „vytříbený“ hudební vkus. Všechny ostatní musí potěšit zpěvnost a (zejména) klávesová hravost skladeb, jež ideálně symbolizuje např. titulní kousek alba. Ten má přes deset minut, které ovšem využívá beze zbytku, když se (zhruba) v půli upne k líbivým motivům ala QUEEN, aby posléze vygradoval ve skvostné hudební obrazce a bombasticky hymnickou scenérii. Zkrátka, jeden z nejlepších počinů roku 2011, to je album "Show Me How To Live". Konec (případné) debaty.
|
