V roce 1975, spojeném s vydáním desky „In Trance“, zaznamenali Scorpions mnohá svá poprvé (některá významnější, některá méně, jejich pořadí si laskavě sestavte dle vlastního uvážení), díky kterým, stále ještě pomalu (i když na plynu se začíná přidávat), ale jistě, začínají směřovat ke slávě. Poprvé se objevuje jejich proslulé logo. Poprvé se obálka tváří metalově s patrným sexy-námětem a poprvé do ní musel zasahovat cenzor. Poprvé se (na dlouhá léta) svojí taktovky ujme producent Dieter Dierks (mj. Accept), se kterým Scorpions začali definitivně chytat svůj v budoucnosti tradiční zvukový a melodický šmak, poprvé se na desce objevuje skladba, aspirující na zařazení do škorpióního the best, poprvé se za bicími usadil Rudy Lenners.
To základní, totiž skutečnost, že pro Scorpions stále ještě vaří dva šéfkuchaři, jejichž chuťové chodníčky se sice občas protínají, ale většinou vedou každý jiným směrem, přetrvává. Dominanci skladeb Rudolfa Schenkera možná nahrává i rockovější a nekomplikovaný styl hry bicmena Lennerse. Oba kytaristé si svoje skladatelské party rozdělili rovnoměrně, na každého připadají čtyři songy, dvě písně spáchali společně a díky Uli Rothovi, jehož písně byly převážně nahrnuty na druhou polovinu desky se v první půlce divoce rozběhnutá mašina přibržďuje, zatěžkává a komplikuje. Toto tvrzení silně nabourává úvodní Rothova „Dark Lady“ s velice nevázanou a bujnou kytarou, řezavým riffem a dalším nepříliš výrazným Uliho vokálním příspěvkem vůbec neodpovídá jeho obvyklému stylu a tahle divočina se řadí k jedněm z nejjedovatějších škorpióních žihadel.
Pak už přijdou silné Schenkero-Meineovské chvíle. Titulní song téhle kolekce totiž doslova zhmotňuje svůj název – z napínavé kytary, vypjatých Meineho hlasivek, přesvědčivosti, dramatičnosti, chytlavosti, hravosti a emotivní erupce nelze jinak, než být v transu. Melancholický riff, neposedné sólování (tady pan Roth přiložil ruku k dílu) a vláčně dojímavá melodie, vzrušující basa, melancholicky ukňouraný Meine i explozivní gradace s nezbytným kytarovým přiostřením, to je „Life´s Like A River“. Nesentimentálně ostrá balada „Living And Dying“, jejíž náladu Scorpions ve své kariéře ještě nespočetněkrát využijí. A dvě nekompromisní vypalovačky, bodavě ostrá „Top Of The Bill“ a zejména pak největší jedovatost na desce, divoká „Robot Man“ s provokativním riffem a opráskle přezíravou vokální linkou jasně vymezují jednu z možných (a později plně akceptovaných) cest, na kterých se Scorpions mohou rozvíjet.
Tou druhou cestou je pak rukopis Uliho Rotha, v jehož režii se odehrává závěr desky. Nemůžu si však pomoct, sabbathovské riffy ani obdiv k Hendrixovi není tím, na co se dá vsadit (docela by mě zajímal názor pamětníka, který tuhle desku vstřebával hned po vydání, nikoliv jako v mém případě, kdy již uši byly zformovány tradičním Scorpions stylem z osmdesátých a devadesátých let) a tak deska s blížícím se závěrem ztrácí dech – nejvíce udýchanou je pak houpavé archo-psycho „Sun In My Hand“ s nezpěvnou Rothovou recitací, či závěrečná instrumentálka „Night Light“, ohlížející se do minulosti, ve které samotné provedení výrazně převyšuje sílu samotné kompozice.
Náladově relativně posmutnělé a kvalitativně nevyrovnané album. Ale už z toho začínají „ti praví“ Scorpions víc než vykukovat. A jak konstatovali v Kerrangu, skvělý zvuk, mix a záplava testosteronu dělá z „In Trance“ stoprocentní hardrockový nářez.
|
