Kanadský zpěvák James LaBrie je pro mě jednou velkou záhadou. Tedy ne konkrétně jeho osoba, na té nic až tak záhadného neshledávám, ale spíše jeho působení na scéně. Mnoha lidmi (včetně mě) je dlouhodobě považován za nejslabší článek sestavy Dream Theater. Je to vlastně ten faktor, který mě odrazuje od častějšího poslouchání kapely, protože to jeho kozí mečení ve výškách se nedá snášet delší dobu v kuse. Na druhou stranu jsou tu ale jeho sólovky a hostování. Album „The Human Equation“ od Ayreon patří k mým nejoblíbenějším vůbec a jeho ztvárnění hlavní role je tu naprosto dokonalé. Stejně tak výborné jsou jeho první dvě sólová alba pod štítkem Mullmuzzler. A i když to po změně jména dlouhých osm let nevypadalo, že tady ještě nějaká pšenka pokvete, et voilà, máme tu album, které jde jen těžko vypnout.
Přirozeně se nabízí srovnání s jeho domovskou kapelou. Oproti Dream Theater se tahle deska vydává mnohem melodičtější a méně komplikovanou cestou. Nekonají se žádné sáhodlouhé hudební onanie, místo toho jsou nám nabízeny vcelku přímé, pohodové a hlavně silné skladby. Všechny jsou vyšperkovány zapamatovatelným refrénem, příjemnými melodiemi a mnoha rozličnými vlivy. Je poznat, že James nebyl ničím omezován, protože se skutečně dočkáme přesahů do několika různých žánrů, mnoha moderních prvků a častých pomalých pasáží, které přímo navazují na tvrdší části skladeb. Ty jsou pak dokonce obohaceny o growling, o který se dost solidně stará bubeník Peter Wildoer. Krásným příkladem fungujících kontrastů je skladba „Slight of Hand”.
Hlavní pro mě ovšem je, že LaBrieho zpěv je zde mnohem příjemnější, než na deskách DT, do ošklivě vyšponovaných tónů se prakticky nepouští a obzvlášť v pomalých pasážích zní vlastně dost dobře. Deska jako celek nabízí v první řadě velice příjemný poslech a skladby jsou zpěvné a zapamatovatelné. Je tu hned několik výrazných pecek. Hned na úvod to „Agony” naprosto odpálí parádním refrénem. Stejně na tom jsou „Back on the Ground“ a asi nejsilnější „Amnesia“. Velmi se povedla i procítěná balada „Say You´re Still Mine“. Skladby mají dost osobní texty a i hudba mi zní hodně upřímně, přirozeně a uvěřitelně. I když i tady je docela dost progových vlivů a kliček, v tomto případě skutečně platí, že méně je více.
Pro mě je tohle album v první řadě velikým překvapením. Nečekala jsem nic a dostalo se mi veké porce výborné muziky. Takže, promiň, Jamesi, můj nejoblíbenější zpěvák z tebe nikdy nebude, ale klobou dolů za tohle dílo a budiž ti přičteno k dobru, že tentokrát jsi mě vážně dostal.
|
