Jak je to všechno relativní. Noví Iced Earth jsou tak strašně Iced Earth, až je mi jich skoro líto, pronesla kolegyně Ray na adresu nového alba zmrzlíků. Noví Iced Earth jsou skoro tak moc Iced Earth, že kdyby byli ještě o něco víc, tak jsou strašně blízko ke své dávné dokonalé formě, tvrdím já. A ono si to vlastně ani neodporuje. Iced Earth prostě stále vaří z jedněch a těch samých ingrediencí, takže se může stát, že občas budete listovat pamětí, v kterém kousku jejich diskografie jste se s tím kterým motivem, riffem, či úryvkem potkali. Kdyby byli ještě o něco víc Iced Earth, třeba by se jim podařilo (byť nejméně v jednom případě to spolehlivě funguje) do náhrdelníku nesmrtelných pecek přidat další perlu. Na to, aby byli Iced Earth ještě víc Iced Earth, bylo by potřeba Stua Blocka už jen o trošičku víc naštelovat do pěvecké polohy Matta Barlowa…
Iced Earth na „Plagues Of Babylon“ rozehráli tu svou tolik typickou hru – tvrdou, intenzivní a přitom melodickou, rytmicky nevyčerpatelně pestrou, se sebejistým pěveckým proplouváním spodních i vysokých pater, s vytrvalým ostrým riffováním, s řadou emocí, s propracovanou atmosférou sborů. Tohle uměli už téměř před dvaceti lety. A po určité stagnaci v letech minulých a probrání se ze stereotypní letargie před třemi lety (tehdy se poprvé představil v řadách kapely Stuart Block) hýčká jejich jedenácté řadové přesně ty elementy, díky kterým tuhle kapelu kdykoliv okamžitě identifikujete.
Snad jediné, co lze novému albu vytknout je fakt, že ne všechny háčky jsou tak chytlavě ostré jako před lety, aby vám ty nadýchaně razantní refrény uvízly natrvalo v závitech. „Plagues Of Babylon“ se velice dobře poslouchá, má energii, švih, razantní říz i vydařené melodie, ale ta lehká opotřebovanost (ale probůh, vždyť Jon Schaffer svůj rukopis kultivuje, hýčká a nijak zásadně nemění už čtvrt století – o tom ostatně svědčí i výborný výpůjčka z vlastního projektu Sons Of Liberty…) nápadů je asi nevyhnutelná, ovšem skladby ani v nejmenším (a bavíme se o všech jednotlivých kouscích kolekce) nenudí. Hodně tomu napomáhá fakt, že (hráčskou vyzrálost, umění i zápal u téhle bandy člověk podvědomě očekává) Stu Block umí se svými ohebnými hlasivkami dostatečně šikovně zacházet –po jeho druhém zářezu do diskografie bych si dilema z minulé desky, totiž zda jeho pěvecký projev je lehká stylizace do Matta Barlowa nebo jeho vlastní přirozenost už troufl rozseknout ve prospěch druhé možnosti, díky čemuž Stu vystihuje dávnou podstatu Iced Earth a dodává albu jiskru.
A pokud mu Jon Schaffer podstrčí tak svěží kousky, jako je pestrobarevná „The End?“ (tklivě zklidněná kytara, následná exploze, silný riff, tradiční melodicky klenutý refrén se silným sborem, a příjemné finále se zklidňující kytarou), či zatěžkaná a hutná „Among The Living Dead“ s nejširší paletou vokálních možností (a do nálady skladby dokonale zapadajícím příspěvkem Hansiho Kürsche), nemám o osud téhle kapely sebemenší obavu (a to by se s chvalozpěvem dalo pokračovat klidně dál).
„Plagues Of Babylon“ je deska, na které Iced Earth znějí jako Iced Earth ve velice silné (byť ještě ne vrcholné) formě. Zaplaťpříroda za to!!!
|
