Varšavský kytarista Boguslaw Balcerak má zjevně rád hard rock, Yngwieho Malmsteena (nebo alespoň jeho mladší léta), svojí kytaru a k prosazení své muziky si na druhém albu kapely Crylord (ne nadarmo plný název grupy nese i Boguslawovo jméno) „Gates Of Valhalla“ zvolil osvědčený způsob, jak na sebe upozornit – totiž přibrat (stejně jako před třemi lety na debutu) do party lidi, jejichž jména mají v hudebním (potažmo hard rockovém) světě už nějaký zvuk. Vzhledem k těm zmíněným Boguslawovým láskám nepřekvapí, že mu společnost dělají opět Carsten „Lizard“ Schulz, Göran Edman, Mark Boals, a nově i Rick Altzi a Ricky Wychovaniec. A vzhledem k účasti těchto persón (lze snadno předpokládat, že by tihle kluci nešli do nějaké jaloviny) nepřekvapí, že „Gates Of Valhalla“ se dost dobře poslouchá.
Nejsnazší způsob, jak přiblížit Balcerakovu tvorbu, je sáhnout do Malmsteenovské diskografie, zhruba asi do období mezi alby „Trilogy“ a Facing The Animals“, tedy do doby, kdy Yngwie ještě všechno bezpodmínečně nepodřizoval své přehnaně vévodící kytaře, padaly z něj hitové melodie a přednost měla píseň před ekvilibristikou (i když pochopitelně i na ní docházelo). A přesně takové je „Gates Of Valhalla“. Boguslavova kytara si v každém kousku pro sebe zabere dostatek prostoru (ale jde o nápadité, účelné a většinou přirozené sólování), ale není přehnaně dominantní, dost místa vyniknout mají i klávesy a pochopitelně zpěváci, kdy – až na jednu výjimku, ospale obyčejný „House Of Pain“ – spolehlivě platí, že vokální linky v sobě mají dostatek žáru i hitovosti a jsou ukovány přesně na hlasivky interpreta. I přes to, že je deska šita podle jednoho osvědčeného kopyta, právě díky barevnosti vokalistů ani na okamžik nesklouzne do stereotypu a nabídne velice příjemnou více než padesátiminutovku, ve které se úspěšně pojí aktuální svěžest a skvělá forma zúčastněných s hudební nostalgií.
Občas můžete mít pocit již někdy slyšeného (namátkou třeba k velice chytlavému refrénu ve „We Came to Rock“ by se snadno dal najít jeho brácha), ale vzhledem k tomu, že Crylord maximálně těží z osmdesátých a devadesátých let a tehdejších hard-metalových neoklasických postupů a harmonií, není na tom nic překvapujícího nebo snad pohoršujícího. Naopak, vzhledem k tomu, že Boguslaw Balcerak má toto období zjevně zaryté hluboko pod kůží a někteří z jeho vokálních spolupracovníků se přímo podíleli na slavném období téhle muziky, lze to brát jako nejlepší doporučení.
|
