Soudě podle sedmého alba pražských D.N.A., úderně nazvaného „Sernato“, mám takový dojem, že naštvanost a frustrace, která byla cítit už z minulé desky, aktuálně u kapely dostoupila nového vrcholu. A přiznávám, že na to, abych konstatoval, že to není až tak úplně marný stav, to chtělo novinku prohánět ušima pravidelně a systematicky. Ne snad proto, že by současná autorská forma D.N.A. oplývala nějakou složitostí, kličkováním a vymetáním kdejakých zákoutí, to spíš naopak. Ale z toho, že na první ucho ta jedovatá slina v kombinaci s hrubým výrazem a (občasnou) syrově jednoduchou přímočarostí (v extrémech ubušenou primitivností, zdůrazněnou řádným textařským přitlačením na pilu) prakticky totálně zašlápla nostalgii po dávné melodické nadýchanosti.
Jenže. Ta melodika tam je. Ta nadýchanost (alespoň v momentech, kdy D.N.A. zvolní tempo, upustí tlak a uvolní svůj zarputilý vztek) tam je. To podmanivé vokální charisma tam je. A koneckonců ta houževnatá naštvanost už na minulém albu D.N.A. měla poměrně dost prostoru (naštěstí se D.N.A. při míchání chuťových přísad drželi svého kopyta bez stylových veletočů a tak zůstávají uvěřitelní). Jen se holt ty poměry užitých ingrediencí trochu prohodily. A že jde o jednoznačný účel, svědčí ty tři první rány mezi světla.
Už jen jejich názvy („Ser na to“, „Prasata v kravatách“, „Běž do nich“) nasvědčují tomu, že nepůjde o žádnou selanku. Hrubě důrazné riffovky s přímočaře vyřvávanými slokami i refrény (i když dojde i na melodické sklouznutí) s jasným tahem na bránu i sdělením jsou na úvod docela destruktivní náloží. Jako by D.N.A. ze sebe chtěli svůj vztek vyštěkat s co největší intenzitou, aby se po téhle katarzi mohli na chvilku juknout po poetice - „Zastav čas“ je další z tradičně silných výpravných pomalostí D.N.A., s nádherně tklivou kytarou.
Nejpůsobivější momenty pak vykouknou z kombinace výše zmíněných nálad – kvaltovka „Můžeš mi…“ s výrazným melodickým refrénem, výbornými klávesami a optimistickým kytarovým sólem, syrově těžkotonážní „Přizdisráč“ s jedovatou kytarou, krásně zvonivými klávesami, nádherně vytaženou basou, výhružným refrénem i melodickou skluzavkou, či volnější (na první pohled, ono to Lukášovo vypětí je zase maximálně šťavnaté) „Kolikrát“ začínají pomalu od radikální úvodní formy couvat k minulosti.
V druhé půlce alba jsou D.N.A. daleko hravější – elektro-dusavý rytmus se špetkou orientu v potemněle uřvaném pochodovém „Votrokovi“, drtínkem folku líznutá speedovka (pořád mi z toho vykukují Helloweenské nálady)s bigbítovým refrénem „Tak tady mě máš“, nejoptimističtější věc na desce „Chceš se mi zdát“, či uvolněná rockovka (v kontextu ostatního dění) „Brány zítřků“, dostatečně naředí tu úvodní agresi natolik, aby finální konstatování mohlo znít, že jde sice o nejtvrdší album D.N.A., které si však ještě zachová téměř typickou tvář.
Moderně znějící heavík (možná protimluv, ale v případě D.N.A. to znamená, že se „Sernato“ definitivně skončilo - v minulých recenzích tak často připomínané - listování v encyklopediích) s velice razantním a čistým zvukem, báječným kořením v podobě decentních kláves, čistým charismatickým chlapáckým vokálem, vytrvalým soubojem mezi strohostí a melodičností, plný textů, trefujících se do současnosti, ve kterých ta poslední špetka naděje nemá daleko k tomu, aby definitivně chcípla pod tíhou reality (a s obálkou, kandidující na nejodpudivější obal roku). Typičtí D.N.A.? Vlastně ano, vždyť „Sernato“ se drží kursu, nastaveného albem „2012“. Jen kluci zašli zase o kus dál.
|
