Možná kdyby se třetí album Bonfire jmenovalo „Break Point“ byl by ten název stejně vystihující, jako u desky následující („K.O.“). Byť název „Point Blank“ v sobě taky nese jistou výstižnost (deska skutečně je přímá a otevřená), spíš než jasnou odpověď na to, zda Bonfire definitivně potvrdí status možných budoucích nástupců Scorpions, nastolilo otázku, kam se tahle parta bude ubírat dál. Částečně kvůli hudebnímu obsahu, kdy se do zaběhlého vzorce (který mimochodem Bonfire na téhle desce dotáhli do dokonalosti) začínají nenápadně přimíchávat nové chuťové ocásky, ale hlavně z důvodu personálních.
Za producentem Michaelem Wagenerem, který se opět ujal produkce desky, dorazilo za velkou louži muzikantů pět, v době vydání desky už byli Bonfire opět pouhým kvartetem. Rozmíšky, údajně zaviněné managementem a nahrávací společností kupodivu odnesl jeden z pilířů kapely, kytarista Hans Ziller. Ten sice ještě je v bookletu uveden, ale již jen drobnějším písmem, u jeho kytary je poznámka „additional“, autorsky je podepsán víc jak pod polovinou skladeb (není to jen alarmující náhoda, že ty nejpovedenější kousky na desce jsou buď jeho výhradním dílem nebo dílem nečlena Bonfire…), hráčsky by však měl být ke slyšení jen u tří kousků. Těch Bonfire aktuálně naložili na desku sedmnáct - byť dva jsou jen drobné zvukové osvěžující fórky – a opět se důkladně prosívalo, takže obsah „Point Blank“ je prostě excelentní.
Těch songů, které stojí za maximální pozornost je hned celá řada. Z Zillerovy dílny doporučuji šlapavě vybízivou atmosféru, hrubě přibroušený zpěv, parádní riff, špetku bonjoviovské příchuti, a skvělé stupňování napětí v „Tony´s Roulette“, slastný mix jemnosti a rockové dravosti s barevně emotivním vokálem „Why Is It Never Enough“, rozvážnou, se sladce halekacími vokály, vzdušným stadiónovým refrénem a dramatickými drápky „Freedom Is My Belief“ a optimisticky lehoučkou „Say Goodbay“ s dalším odkazem na Bon Jovi. Hitmaker Desmond Child připravil pro Bonfire tajemnou „The Price Of Loving You“ s atmosférickými bicími, jeho kolega Marc Ribler nenápadný, zajímavě se rozvíjející motiv (ne nepodobný atmosféře známé od Extreme) s kouzelnou akustickou kytarou „Who´s Foolin´ Who“. S jedním skvělým kouskem přišli i budoucí pohrobci Bonfire Deisinger + Schleifer v divoce dynamické a náladově hodně pestré „Never Surrender“. Ani na „Point Blank“ Bonfire nezapomněli na přihrádku Jack Ponti.
Z jeho „Hard On Me“ (v kooperaci s popíkářem Sethem Swirskym) silně zavání aroma Alice Coopera (a Bonfire tenhle odér velice sluší), se syrovější „Gimme Some“ pomáhali Pontimu členové Baton Rogue Kelly Keeling a Lance Bulen.
Velice odlehčujícím dojmem pak fungují odlehčeniny – poetický a capella song „Minestrone“ a „stepovaná“ „Jungle Call“. V celkovém součtu deska, která nemá slabší místo.
Je to paradox. Natočíte nejsilnější album v kariéře a místo toho, abyste se vydali na vrchol, dokážete tuhle šanci promarnit, ztratíte pevnou půdu pod nohama a čeká vás karambol. Přesně v tomhle bodu se na začátku devadesátých let Bonfire ocitli.
|
