Musím se přiznat, že Holanďané Lord Volture jsou mi čím dál sympatičtější. Tím, jak drží pohromadě (za pět let svého života nemají v kolonce bývalí členové ani čárku), stále si drhnou ten svůj šikovně napsaný a stejně tak i zahraný klasický heavík a přitom z výšky dlabou na ty, kteří (a není jich zas tak málo) jim už od jejich prvního alba vyčítají, že je škoda, že jejich muziku systematicky przní svým specificky nespoutaně afektovaným a uječeným projevem zpěvák David Marcelis.
Co nového lze tedy čekat od jejich třetího alba „Will To Power“? Devět nových skladeb, toť vše. Pokud vás Lord Volture neoslovili v prvních dvou kolech, nestane se to ani nyní. Pokud se vám již dostali pod kůži, i tentokrát nějakou tu další chodbičku vykutají. Ty samé ingredience, melodické postupy a strukturu skladeb, kterou používali dříve (a které používali mnozí další dlouhá léta před nimi), používají i nyní a nemají potřebu se jakkoliv měnit. Nepřináší nic objevného (co byste taky chtěli v klasickém heavíku ještě objevovat?), můžou se hrdě odvolávat na kultivaci odkazu všech Judasů, Ironů i Icedů (a jejich příznivci jim na to slyší) a mají cit pro melodie. Díky tomu, že vám leckteré z nich mohou připadat povědomé, ale přitom ukázat na jeden konkrétní track není zas až taková sranda, jsou Lord Volture takovými poctivými dělníky metalu.
Pokud už hledáte (nezapomeňte na předchozí řádky) to největší jiskření, na to je tu úvodní šlapavá harmonická riffovka s melodickým refrénem a rychloprstým sólem (ehm, to je vlastně charakteristika celé desky) „Where The Enemy Sleep“, jen tady to má ten švih živější a z hlediska celého alba – to je možná to nejpodstatnější - nejméně okoukaný, d8le pak nesmírně přitažlivý (takhle to dopadne, když Lord Volture aspoň na moment vypadnou ze šablony) je atmosférický úvod v „Omerta“, či ubručené sbory v pomalejší „The Great Blinding“.
Ano, o osudu (tedy přízni fanoušků) Lord Volture rozhoduje zpěvák. Ten má nevýhodu v tom, že jeho vokální kolegové, kterým bývá přičítána nezaměnitelná vokální osobitost, mají zpravidla výrazné charisma či přitažlivě podmanivý hlas. David Marcelis je osobitý až až, ale za charismatického či vokálně přitažlivého jej asi označí málokdo. Ale nebojte, když přistoupíte na tuhle hru (a šikovní instrumentalisté si to zaslouží) a Davidův specifický projev, je „Will To Power“ zábavná a výživná heavíková strava, která sice chuťové pohárky dráždí vypůjčeným kořením, ale spolehlivě zasytí.
|
