Je poměrně zábavné, že i ten největší znalec metalové historie může mít pořádné dilema rozseknout otázku, který věhlasný kytarista natočil v první polovině osmdesátých let své první cédéčko v řadách kapely Steeler. Pravdu budou mít ti, kteří řeknou Yngwie Malmsteen (ten to stihl dřív) a pravdu budou mít i ti, kteří řeknou Axel Rudi Pell. A protože ti němečtí (tedy Pellovi) Steeler zanechali v metalových dějinách přece jen podstatnější zářez, bude následující povídání patřit právě jim.
S veselými propletenci u tohoto spolku zdaleka nekončíme. Není bez zajímavosti, že za vznikem kapely Steeler stojí dvojka Axel Rudi Pell a basák Volker Krawczak. Toto jméno je příznivcům aktuálního spolku našeho šestistrunného hrdiny jistě dobře známé, vždyť vyjma tříleté pauzy po odchodu ze Steeler dělá Volker Krawczak společnost Axelu Rudimu Pellovi už téměř třicet let. No, a aby měli příznivci germánského metalu dostatečně zamotanou hlavu, původní jméno kapely, založené Axelem a Volkerem, znělo Sinner (ano, i Matt Sinner Axela předběhl s vydáním desky) a po Steelerovi (jak lépe dát najevo, že kořeny jsou u Judas Priest a jejich „British Steel“?) kluci skočili až víc jak dva roky od svého založení, v době, kdy američtí Steeler (ano, ti s Malmsteenem) tuhle značku pověsili na hřebík. Po nějakých těch obligátních personálních proměnách se sestava Steeler nahrnula poprvé do studia v sestavě s bicmanem Janem Yildiralem (předchůdce Jörga Michaela v Peavyho Avenger, později Rage), kytaristou Thomasem Ederem a majitelem nezaměnitelného vokálu Peterem Burtzem (neboť svět je malý, i ten se chvíli rozezpívával v Avenger) a výsledkem bylo eponymní album „Steeler“.
Debutové album funguje jako kříženec vlivů britské vlny a klasického germánského metalu a přesně odpovídá době svého vzniku a. Tehdy bylo běžné hrát sice melodicky, ale také neučesaně, neurvale, živelně, spontánně a divoce bez jakýchkoliv kalkulů. Steeler splnili beze zbytku i požadavek na originální a strhující kytarové harmonie i vzájemné šestistrunnné přestřelky (byť barevnost kytar a šikovnost jejich krotitelů je jedním z nosných elementů Steeler, zapomeňte na současnou Pellovu fazónu, začátek osmdesátek je i v podání tohoto strunmajstra úplně o něčem jiném) a vlajkonošem neučesanosti se stal křikloun Peter Burtz, který se svým sympaticky orašplovaným hrdlem, nepříliš ohebným vokálem a svérázným projevem (energie a spontánnost má jasně navrch nad nějakou technickou dokonalostí) patří k těm, jejichž hlas jen tak snadno nezaměníte s někým jiným.
Budeme-li se probírat klenotnicí Steeler, z debutového alba na nás spolehlivě vykoukne skvěle vygradovaný tahák „Hydrophobia“ s riffem jako z dílny kolegů Accept, s civilně umírněným zpěvem (možná proto je to o ždibíček přesvědčivější, než zbytek desky) a nádherně natahovaným refrénem, Axelem dlouho hýčkaná (nejen na jeho debutu „Wild Obsession“, ale i v živém programu spolku Axel Rudi Pell) syrová „Call Her Princess“ s výbornou kytarou,
zběsilý start v podobě vypalovačky s vyřvávacím refrénem „Chains Are Broken“, uvolněná „Sent From The Evil“ s výraznou basou, melodickým refrénem s dokonale harmonickým kytarovým ocáskem i jiskřivým dialogem sólových kytar, či závěrečná balada „Fallen Angel“, ve kterém se ještě víc odhalí Burtzovo chvílemi snad až nekontrolované povlávání, a poprvé i Axel naznačí, že tou svojí typickou dojákovostí vládl už v začátcích své kariéry.
První říznutí Steelerovské gilotiny bylo velmi účinné. Skoro by se chtělo říct, že nejúčinnější v celé jejich kariéře. Jenže u Steeler je všechno relativní…
|
