Funguje to! Steeler vyprodávají kluby, objevují se na fesťácích a nos vystrčí i z rodného Německa (s nadsázkou řečeno, kluci byli prý ochotni hrát na každém záchodě, jen aby se o nich vědělo). Pravda, plánované turné s Warlock sice nedopadlo, ale důvodem měli být dva kohouti na jednom smetišti (tedy neschopnost managementů se dohodnout). A tak dokud je ocel žhavá, hurá znovu do studia! Tentokrát kapela vyměnila Bochum za Hannover a svěřila se do rukou Franku Bornemannovi. Výsledkem je druhé album, jehož letopočet vydání je jen o jedničku vyšší , než u debutu. A byť na zásadní změny je ještě brzy, rozdíly mezi těmito dvěma alby jsou zřetelné.
V první řadě prospěla (i když, pokud tím zásadním háčkem Steeler pro vás byla jejich nespoutanost, spontánnost a živelnost, může to pro vás znamenat krůček zpět) změna studia. Zvuk je čistší, nahrávka uspořádanější. Zjevný je i lehký posun směrem k německému houževnatému stylu metalu. A kdo na sobě zapracoval přímo hmatatelně, to je Peter Burtz, který by sice nominaci na Zlatého slavíka (či Golden Nachtigála, pokud něco takového v Germánii provozují) stále získal jen těžko, ale jeho projev je (decentně řečeno) formálnější a technicky vyspělejší. O umění kytaristů netřeba pochybovat, ti jsou stále zlatým hřebem programu, svěží rytmika udržuje trvalé napětí a švih. A tak o tvrzení ze závěru minulého dílu (totiž, že debut byl možná nejpovedenější deskou Steeler) rozhoduje autorská potence.
Jednoduše řešeno, v součtu toho (při zachování typických ingrediencí – tedy silných melodií, chytlavě skandovatelných refrénů s decentní sborovou výpomocí, excelentních kytarových přestřelek, řezavých riffů a krásně vystavěných a vygradovaných sól), čím Steeler mohou na „Rullin The Earth“´ohromit (byť samozřejmě na desce není jediná vycpávková věc, i to záhadné intro „The Resolution“ má své opodstatnění), zaznamenáme oproti předchůdci lehký úbytek.
A tak si pochutnejme především na hard rockem služtiček z Dánska líznuté melodické „Shellshock“ s výbornými kytarami i povedenou gradací (tedy až do momentu nepochopitelného echo-natahování skladby) a zabijácky přímočaré kvaltovky (konečně zase pořádná dávka loňské živelnosti) se skvěle uduněnou Krawczakovou basou i dráždivými sbory„Maniac“.
Zbytek alba je tu více, tu méně povedeným kultivováním na minulé desce odhaleného receptu. K umírněnosti alba přispívá i fakt, že čtvrtinu (pomiňme intro) tvoří kousky v pomalejším tempu (byť závěrečná „Turning Wheels“ se úplně do klasické balady spoutat nenechá).
Steeler (byť se to z téhle desky ještě nedá jednoznačně rozpoznat) směřovali do komerčnějších, zpěvnějších a hitovějších vod. A tenhle krok jim v tomhle kole nevyšel úplně na 100%. Důvodem je jistá ztráta osobitosti, rádoby vyvážená technickým zlepšením, čistotou, spořádaností, přesností. Čert si vyber, co je víc…
|
