Nenápadně nápadní jsou ti českobudějovičtí Blamage. Nevím, jak to mají na své rodné hroudě, ale zvěsti o jejich činnosti k nám do východních Čech zaletí tak sporadicky, že i přes to, že jsem z jejich druhé desky „Exit absolut“ byl docela absolutně zasažen, dokázal jsem před třemi lety prošvihnout následovnické album „Valkýra“. Tenhle nedostatek je už napraven a tak s aktuálně vydanou deskou „Bez pravidel“ můžu zodpovědně prohlásit, že tu formu, kterou jsem u kapely velebil před šesti lety, si kluci nejen podrželi, ale šťouchli ji zas o stupínek výš. Může za to nejen v souvislosti s „Valkýrou“ avizovaný mírný posun hudebního žánru (byť nejde o nic dramatického, právě v téhle položce se klukům podařilo vykultivovat dostatečně svébytnou formuli), může za to (zpočátku nenápadná a s postupným zavrtáváním pod kůži čím dál nápadnější) setrvalá chytlavost skladeb, sebevědomě našlápnutý projev kapely, civilně podmanivý a pružný zpěv Milana Černocha a znovu neotřelé, chytré, obratné a přirozeně zpěvné texty.
U „Exit absolut“ jsem se ustavičně oháněl visačkou Arakain. A právě odklon od téhle stopy (i když se vynoří momenty, kde si na přístupnou melodiku zejména brichtovské éry člověk vzpomene) vytváří tu základní matrici, kterou Blamage na „Bez pravidel“ používají – syrovější, zpravidla spíš výstražně a lehce jedovatě alarmující sloky, rytmicky sekané riffy a velice pestrá rytmika (a z toho plynoucí jiskřivé koketování s umírněným thrashem), směřující ke šťavnatě melodickému sklouznutí v refrénech. Tahle kombinace se může zpočátku (a týká se to nejen rozmístění skladeb samotných, kdy ty nejvýraznější taháky přijdou v druhé půlce desky, ale i samotného faktu, že Blamage nehrají na první signální a kouzlo jejich písní leze na povrch postupně a o to trvanlivěji) zdát nepříliš propustná a splavná. Vrcholem toho pocitu (respektive jedinou skladbou, kde se tento pocit i přes bodavý text nerozpouští) je těžkopádná „Orlům svět“.
S jejím koncem pak odstartuje chuťově maximální mana tohoto alba – natlakovaně vygradovaná vypalovačka „Proč“, vláčnější a přístupný „Proces“ s parádním melodickým zářezem, explozivní Čaroděj“ se sekanými riffy, suverénně dramatickým a přitom až
nenápadně (už zase) přirozeným vokálem, účelně smyslnými sbory i krásně vypjatým kytarovým sólem, zemitější hrozičsky
skandovatelná „Lízej lásku dvakrát“ i agresivní finále „Nic neříkej“, ve které přímo svítí podmanivost Milanových hlasivek v kontrastu k agresivnějšímu projevu Tomáše Kuchty.
Stejně jako v kole minulém si neodpustím bookletový dovětek – k sympatickému poděkování „Chceme poděkovat především sami sobě, pač nebýt nás, tak tento nosič neobsahuje zcela nic“ , dodávám jen děkujete si správně, chlapci, tahle povedená nálož si to zaslouží.
|
