Dovolím si opakovat se. Svoje litánie k loňskému EP francouzských Evolvent jsem končil konstatováním, že tahle kapela je stylovou jistotou, která, byť jí chybí výraznější hit, příznivce symfo-gothic-power metalu nezklame, přitom však má prostor i možnosti, kam se vrtnout, aby svojí muziku učinila ještě o chlup zajímavější. Finální hodnocení aktuálně vydaného alba „Whatever Happens“ se od toho minulého příliš zásadně lišit nebude. Tihle galští Edenbridge, kromě toho, že od loňského „Human Instinct“ kompletně inovovali složení své rytmiky (basák Matthieu Gimenez ještě stihl desku nahrát), zůstali na značkách. Jejich hodná, éterická a sladká rocková muzika (ne, pojem metal není úplně na místě) je postavená na vysoce položeném, smyslně křehkém (leckdy až nevinně bezbranném) vokálním poletování půvabné Emmy Elvaston, všudypřítomném atmosférickém malování černobílých klapek principála Sébastiena Latoura, decentně štípající melodické kytary Clémenta Botze, sice spolehlivé a živé, ale nikterak nápadité, občas až statické a příliš měkké rytmiky a lehkých, přístupných, romantikou načichlých melodií.
Stejně jako v kole minulém mi na aktuální desce (a vzhledem k tomu, že se bavíme o víc jak jednou takové dlouhé hrací době, je ten pocit ještě o ždibec výraznější) chybí o něco víc aspoň zlehka ušpiněné dravosti. V první řadě musím zdůraznit fakt, že Emmě to dobře zpívá, v stratosférických výškách (ve kterých se evidentně pohybuje ráda, s chutí a jen nerada se spouští k zemi) se netrápí a je i dostatečně emotivní, takže pokud křehké výškaření alá Tarja či Sabine máte v oblibě, uspokojí vás tahle deska do naprosté sytosti. Jenže, je-li i toho dobrého až moc, může se to začít zajídat a tak není náhodou, že dostaneme-li se k tématu (chybějící) hit, budou k téhle kategorii mít nejblíže okamžiky, kde se k Emmě přidá někdo, kdo její soprán naředí, či ještě lépe zkontrastuje.
To „či ještě lépe“ reprezentuje neposedně entusiastická „Love Doesn´t Love Me“ s přibroušeným mužským back vokálem, ve které (byť v rámci sladkých norem) kytara i bicí znějí poměrně ostře, to naředění pak představuje závěrečná, v italštině zpívaná balada „Siempre“ v duetovém proplétání s hostujícím měkkým hlasem Josého Castilla (a když už romantika, tak plnými hrstmi, tedy piáno, akustika i housle), vybočení z houpavé a poklidné zasněnosti přináší důrazná (asi „nejtvrdší“ věc na desce, trochu zavádějícím způsobem zařazená hned po stylově daleko reprezentativnějším intru „Dawn“) „Win Or Die“ a operní výpravností a dramatickými zvraty vonící „We Are“, ve které Emma Elvaston deklaruje i to, že její hlas neztrácí nic na své smyslnosti ani v nižších patrech.
Líbivá romantika s nenápadně (ale hodně nenápadně) příjemnou špetičkou hrubosti. Jako by si Evolvent řekli, když už se hlavní protagonisté Edenbridge věnují svému vedlejšáku Voiciano a šťourání se ve vlastní historii, že je ideální doba na to zabrat jejich pozice v metalovém světě. To sice zatím nehrozí, zejména proto, že Evolvent na to jdou poměrně skromněji, bez důrazu, kladeného na symfoniku, košatost či bombastičnost, ale jinak ty chuťové podněty jsou velmi, velmi podobné.
|
