Zeptáte-li se mě na mojí nejoblíbenější thrashmetalovou sebranku, odpověď bude Kreator. Tuhle legendární partu jsem začal poslouchat hluboko v devadesátých letech, vyrůstal s nimi, nechal se unášet drtivou energií jejich hudby a nejednou se díky nim dostal z nepříjemného vnitřního stavu zase do klidu a pohody. Volba dalšího seriálového jména byla tedy více než jasná. Dovolte, abych vás provedl historií jednoho z nejzásadnějších a nejvlivnějších Tvůrců thrashmetalového žánru. Dámy a pánové, na scénu právě vstupuje Kreator!
Kapelu založil v roce 1982 teprve šestnáctiletý Miland "Mille" Petrozza (italské příjmení má od otce, který pocházel z jihoitalské Kalábrie). Stalo se tak v německém Essenu, jehož průmyslem těžce zkoušené klima bylo jako stvořené pro tvorbu nekompromisní, špinavé a náležitě agresivní muziky. Sám Mille v tom vidí vhodný ekvivalent pro britský Birmingham, což je rodiště slovutných spolků Judas Priest a Black Sabbath. Tenkrát ale ještě nešlo o Kreator, název byl Tyrant a Petrozzu v něm doplňovala dvojice dalších uhrovitých floutků, Rob Fioretti (baskytara) a především věrný bicmen (s neodolatelným stylem hraní) Jürgen „Ventor“ Reil, který až na kratičkou pauzu v období mezi lety 1994 a 1996 setrval v kapele dodnes. Hudebně zmapovatelná historie se ovšem začala odvíjet až pod názvem Tormentor, jenž vydal dvě bezejmenná dema. Konečné jméno Kreator (čímž je míněn nejen Tvůrce, ale i démon z germánské mytologie) bylo kapele do vínku dáno na podzim roku 1984. A v tu chvíli vypuklo nefalšované metalové peklo.
Po podepsání smlouvy s firmou Noise Records byl nejvyšší čas tvořit. Ovlivněni spolky jako Venom, Raven, Celtic Frost a samozřejmě již rozjetou thrashovou artilerií z Ameriky (Metallica, Slayer, Anthrax), vtrhlo naše trio roku 1985 do studia Musiclab v Berlíně, aby vznikl debutový zápis s jasným názvem „Endless Pain“. Vtipné je, že k nahrání bylo připraveno pouze šest skladeb. Na finální počet deseti kousků to kluci dotáhli až na poslední chvíli, přičemž celý nahrávací proces spolykal jenom deset dnů. Na výsledku to ale moc poznat není. Dramaturgická rozháranost většiny položek či postupem hrací doby stále sílící kompoziční schéma vyrovnává strhující mladistvá vášeň, se kterou bylo dílo evidentně tvořeno. Průměrný zvuk je pak věc pro tehdejší dobu zcela běžná. S úvodní titulkou na posluchače vyhřezne tsunami masakrálních riffů, zběsilých sól a půvabně naspídované rychlosti. To vše za vokálního štěkotu dvou hrdlořezů. V počátcích Kreatoru totiž Millesovi sekundoval Ventor, nutno dodat, že velmi zdatně. Kluci se na "Endless Pain" podělili padesát na padesát, přičemž Ventorovi patří liché a Petrozzovi sudé songy. Je to jistě i díky jejich blackově vyostřeným chrpálům, že se první desky Tvůrce staly jen o pár let později inspirací pro nejeden deathový či právě blackový spolek.
Významným elementem debutové fošny je také nepokryté čerpání z punkové vlny, jež vtěluje skladbám svůdnou přidrzlost, která z pod tónů řve na všechny strany „We are pissed and we don´t give a fuck what you think about it!“. Projevuje se to i ve vokálním frázování, kdy např. u druhého fláku „Total Death“ slyšíme ve slokách ten samý mustr, který velmi často používají např. legendární skotští punkeři The Exploited. O výjimečnosti hudebního materiálu alba „Endless Pain“ svědčí především to, že z něj třicetiletý zub času vykousl jen nepatrný zlomek jeho původní atraktivnosti. Řada dnešních spolků přitom tehdejší postupy neustále opakuje, aniž by přitom dosáhly stejného efektu. Punc doby ve spojitosti s bohatě a zcela upřímně dávkovanou energií, to jsou věci, které se prostě zkopírovat nedají. Dalším pádným důvodem pro adoraci debutové desky je dvojice skladeb, které se staly pevnou součástí koncertních playlistů („Flag Of Hate“ a „Tormentor“, jenž řadu vystoupení přímo zakončuje). Mně osobně se pak placka „Endless Pain“ zamlouvá ještě více, než následný počin „Pleasure To Kill“, jenž většina fanoušků i kritiků považuje za stěžejní dílo Němců.
Malinko ošemetné je ovšem hodnocení obdobných počinů. Není možné je vyjmout z kontextu doby, ve které vznikly, zároveň je však nutné přihlédnout k účinku, jímž působí na posluchače nyní. Jak jsem uvedl výše, pomyslná archaičnost slyšené hudby naštěstí není problémem dnes hodnocené desky. To se paradoxně týká až některých později vydaných řadovek Kreatoru. Album „Endless Pain“ pořád zůstává betonově stabilním základem, na nějž se postupně vystavělo dalších dvanáct pokračování (a buduje se dál, v aktivní přípravě už je čtrnáctá studiovka), několik živáků a kompilací. Pravda, ne vždy v obdobně strhující kvalitě. Grungeová diskriminace metalováho žánru v první polovině devadesátých let zasáhla i velkého Tvůrce a stylová rozpolcenost některých tehdejších desek hodně nakrkla valnou většinu fanoušků. Nejen o tom si ale povíme až v příštích dílech.
|
