DERAIGN - Purity in Violence
S povděkem jsem přijal možnost recenzovat debutové EP australských thrasherů, neb kapely pocházející z této země jsou zpravidla zárukou vysoké žánrové kvality. Stačí vzpomenout třeba na smečku Harlott, hodnocenou v prvním dílu tohoto seriálu. Jak si tedy vede mladičká parta Deraign? Žádné zklamání se rozhodně nekoná. Thrashový kvartet nás hned v úvodním nátisku „Broken Trust“ zavalí technickými riffy proloženými deathmetalovými víry a slayerovsky kvílejícími kytarami. Dvojka „Shellshocked (PTSD)“ přidá na akceleraci, která se ve druhé polovině songu změní v zajímavé tempové zvraty, jež vygradují až k přímočarému thrashovému masakru. Začátek trojky „Pit Of Mysery“ začpí klasickou Metallicou, zbytek skladby už jede v osobité režii kapely. Následuje příjemně našlapaný kus „All Is Lost“ s odlehčujícím heavymetalovým sólem. Nejvariabilnější strukturou pak oplývá závěrečná titulní osmiminutovka, ve které se přes rychlý start dostaneme ke klidnější pasáži ve střední části skladby (a opět ucítíme závan Metallicy), až k instrumentálnímu dojezdu, v němž nebude nouze o pasáže s příměsí melodického deathu. Z napsaného je jasné, že se kluci snaží o vícevrstvé uchopení thrashmetalového stylu, což je chvályhodné. Přece jenom jim ale k lepšímu výsledku chybí pomyslný krůček, který by je katapultoval mezi (minimálně) australskou elitu. Zapracovat by se mělo i na průměrnějším zvuku. Celkově jde však o dílo, se kterým fanoušek old school thrashe nešlápne vedle a jež dává dostatečný důvod těšit se na první regulérní desku kapely.
6/10
YouTube ukázka - celé album
RED DEATH - Permanent Exile
S debutovým zápisem americké grupy Red Death se dostáváme k zajímavé situaci, kdy je stopáž jejich desky „Permanent Exile“ kratší, nežli výše hodnocené EP. Pouhých sedmnáct minut je rozhodně raritou a docela by mě zajímalo, jestli tím nejsou porušeny jakási nepsaná (či dokonce psaná?) pravidla pro minimální hrací dobu plnohodnotného alba. Na druhou stranu je celá placka k dispozici na YT (z oficiálního zdroje), takže se zase tolik neděje. Výhody tak krátké stopáže jsou navíc jasné. Jednak se nestihne rozmělnit hudební dynamika a jednak ušetříte svůj čas. I díky tomu je jízda po thrashových zákrutách této americké dráhy zábavná a nadopovaná vysokou dávkou energických dopaminů, čemuž jednoznačně pomáhá nepokryté bagrování z punkové přímočarosti. Stylově tak můžeme kapelu Red Death bez obav šoupnout do škatulí s názvy crossover, blackened thrash i hardcore punk. Sami interpreti se dokonce řadí do tzv. vlny NWODCHC (New Wave of D. C. Hardcore, kde se sdružují party z Washingtonu D. C., většinu z nich můžeme slyšet na kompilaci „The Red Line Comp“ z letošního roku). Objekt našeho zájmu, tedy fošna „Permanent Exile“, startuje intrem „Brutalized“, jež zdobí nadmíru příjemná gradace. Poté následuje čistokrevný thrash´n´punkový čardáš, ve kterém posluchač dostane čelovku s nespoutaně svižnou, svůdně přidrzlou, ale také správně dynamickou agresí. V nejlepší tradici žánru zde délka skladeb (s výjimkou sedmičky „Alleviate“) nepřekročí dvě minuty, na vydechnutí není čas a nikdo o to ani nestojí. Nejchytlavější položka s odzbrojujícím riffováním se nazývá „Perpetrator“, a protože jde zároveň o závěrečný kus, po jeho doznění zůstane na patře pocit jakéhosi nedotažení a téměř hmatatelné potřeby dalších tónů. Takhle krátké „dlouhohrající“ desky se prostě nedělají. To je ovšem také jediná výtka související s tímto půvabně nadupaným dílem.
7/10
YouTube ukázka - celé album
STILLNES - Sin Destino
Jako poslední si představíme španělskou bandu Stillnes, která se letos vytáhla s druhou řadovkou „Sin Destino“. Hned zkraje pro jistotu uvádím, že pokud se délky nahrávky týká, je vše v naprostém pořádku (41 minut). A v pohodě je i samotný obsah, který nabízí přímočarý thrash s mírným hardcorovým přívlastkem, jenž se projevuje ve stavbě některých riffů a zejména ve frázování (nového) zpěváka Quiqua. Zajímavou zvláštnost ve tvorbě Španělů představují orientální motivy, které jsou však dávkovány velmi střídmě a nestihnou proto nudit, jak se tomu stává u jiných uskupení sypajících do své tvorby až příliš arabské směsi. U Stillnes zazní hned v intru „Introduccion“ (ano, vše probíhá v rodném jazyce), jež se přelije do úvodní náserové titulky. V ní i všech ostatních písních uslyšíme (heavy)metalové sólo, které vždy vnese příjemné osvěžení do přece jenom schematičtěji strukturované hudby kapely. Překvapivěji v tomto ohledu působí sedmi minutová instrumentálka „Esperanza“, která se ve druhé polovině svine do pěkných melodických trylků vzdáleně připomínajících Metallicovskou klasiku „Orion“, nebo osmička „Pesadilla Nuclear“ vedená v thrash´n´rollovém tempu. Na nejvyšší stupínek řadím čtyřku „Entre Ruinas“, kterou zdobí nadupaná energie a nálada, jež dá vzpomenout na nejlepší období amerických velikánů Testament. Celkový zážitek naopak kazí dvojice po sobě jdoucích songů „Divino Infierno“ a „Guerra Pacifica“, které tlačí na pilu až přespříliš, aniž by nabídly dostatečně atraktivní hudební pojivo. Zbytek skladeb je ale velmi slušný, čemuž nezbytně pomáhá i výtečný sound. Doporučení je na místě.
6,5/10
YouTube ukázka - Obsesivo
|
