Je až s podivem, že dosud se na těchto stránkách nevěnovala takovému umělci, jakým je Joe Satriani, ani řádka. Proto je třeba tento rest odčinit s vydáním jeho už patnáctého řadového alba „Shockwave Supernova“. Satrianiho životní příběh není plný kontroverzí, různých zvratů a historek, které by plnily stránky bulvárních časopisů, jeho kariéra byla vždycky o píli a výdrži a proto i dnes, kdy jeho vrstevníci vydávají svá alba „jednou za uherák“, Satriani je tu takřka s železnou pravidelností s dalším novým počinem. Ten je opět, stejně jako tomu bylo u předchozích alb, oslavou čiré kytarové práce.
Tou se Satriani pyšní už od začátku osmdesátých let, kdy ještě před tím, než nastoupil na dráhu sólového umělce, působil v roli učitele a mezi jeho žáky patřil například Steve Vai nebo Kirk Hammett z Metallicy. V roce 1986 se definitivně rozhodl a s debutem „Not Of This Earth“ vstoupil do světa showbussinesu, přestože jej všichni od tohoto kroku zrazovali, jelikož rockové hudbě tehdy vládli Bon Jovi a Poison, tak kdo by byl zvědav na nějaké instrumentální desky. Jenže omyl, už druhá deska „Surfing With The Alien“ vykazovala taková prodejní čísla, že svět najednou Satrianiho bral vážně. A to jen díky tomu, že tenhle pán na kytaru skutečně umí a vystačí si i bez zpěvu. A to v podstatě celou kariéru, kromě odboček, kdy byl dvakrát součástí regulérní kapely. V letech 1993 a 1994 po další emigraci Ritchieho Blackmorea stanul na pódiu po boku Deep Purple a pak na přelomu minulé a současné dekády, kdy působil v superskupině Chickenfoot se Sammym Hagarem, Michaelem Anthonym (oba ex-Van Halen) a Chadem Smithem (Red Hot Chili Peppers).
Jenže teď už je zase na vlastní noze a navazuje na svá předchozí sólová alba. V případě „Shockwave Supernova“ se proto jedná opět o dílo instrumentální, kde funkci hlavního nástroje i hlasu plní kytara. Opět precizně zahraná, místy skoro až hitová jako v případě titulní „Shockwave Supernova“ nebo takové „Keep On Moving“ či v „Lost In A Memory“, kde se vyloženě podařily napsat čarokrásné kytarové rejstříky. Satriani na celé ploše opět ukazuje, že jestli někdo má právo užívat titulu guitar hero, tak je to právě on.
Ne, „Shockwave Supernova“ se nijak dramaticky neliší od ostatních nahrávek, které vyšly pod jeho jménem. Opět se k posluchači dostane vysoce kvalitní hard rock, který má přesahy až směrem k Pink Floyd (zmíněná „Lost In A Memory“) nebo k blues („San Francisco Blue“).
Satriani nemá totiž zapotřebí pouštět se do zbytečných experimentů nebo honit nějaké trendové hady. On prostě umí a to ukazuje i společně s dalšími muzikanty, které si najal na práci pro tuto desku.
Samozřejmě, že tahle deska je určena výhradně jeho příznivcům a milovníkům kytarové hry. Pro ostatní může být nudná, zbytečně dlouhá (uznávám, že hodina a čtyři minuty je opravdu moc) a překombinovaná. Působí ale jako oáza klidu v dnešní uspěchané době. Pokud tedy budete chtít slyšet opravdového umělce, pusťte si tohle album. Je možná trochu fuška,to doposlouchat, ale místy to opravdu stojí za to.
|
