Jak se ty časy mění. Dřív, kdysi dávno, než se kapela dobrala k nějaké poslouchatelné a aspoň o něčem vypovídající nahrávce, musela mít za sebou obvykle už slušnou brázdu na koncertních pódiích. Na příkladu rokycanských Shizaru lze jasně prezentovat, že s moderními technologiemi nic takového už není třeba. Shizaru totiž své debutové EP „Shut Up And Smile“ vydali ještě dřív, než vůbec na pódium vylezli. Ačkoliv by tento stav už aktuálně platit neměl, v hlavě mi při poslechu jejich debutu neobytně hlodá červík o tom, že ty staré časy možná měly něco do sebe.
Ne snad, že by to Shizaru vzájemně neladilo a nedrželo pohromadě, v tom problém není, stejně tak o zvuku se dá říct, že jde o solidní standard. S čím však u tohoto moderního stylového křížení vytrvale zápasím, to je absence alespoň jediného zásadního důvodu se ke kapele vracet. Není-li jím ani nejsilnější zbraň kapely, totiž příjemná vokální dialogová kooperace uřvaného Ondřeje Tomana a někdy až mainstreamově lehoučké Lenky Rejdové, nemůže jím být ani žádný z nástrojů, které soudržně vytváří pro tyto dvě dominanty odpovídající prostředí, přičemž však žádný z nich nemá potřebu na sebe příliš strhávat pozornost, a už vůbec jím není žádný z melodických nápadů, neboť vyjma (jenže tady je důvodem silný pocit již dříve slyšeného) „Epilogue“ nic v té makovici nechce na delší dobu uvíznout. Jako kdyby se Shizaru soustředili spíš na navazování stylových provázků než na pocity.
Modernisti, netruchlete, třeba je závada na mém obstarožním přijímači, obvykle dávajícím přednost klasice před modernou. Jenže co naplat, když mi ta moderna v tomhle provedení přijde (ani nenaštve a ani nepotěší) sice dobře zahraná, ale jinak naprosto tuctová, s kýmkoliv zaměnitelná, neškodně průměrná prošuměnka.
|
