Na příčiny vzniku alba „Yeah“ se můžeme dívat z několika pohledů. Jako první snad každého napadne, že kapela se už skladatelsky vyčerpala a pokud chtěla udržet své jméno v povědomí, musela prostě s nějakou deskou přijít. Pak se na „Yeah“ můžeme dívat tak, že v té době alba coververzí natáčel kde kdo a Def Leppard chtěli také přispět svou troškou do mlýna. No a pak můžeme věřit těm řečem, že kapela chtěla vzdát poctu svým modlám, které utvářely hudební vkus všech členů. Nepochybuji o tom, že hlavní slovo ve výběru skladeb měli sami Def Leppard, protože tentokrát se obešli bez producenta a pohled do seznamu přetvořených kompozic jasně naznačuje, že se nevybíralo podle toho, aby „Yeah“ dosáhlo co největšího komerčního úspěchu.
Nejsou zde hity v pravém slova smyslu. Když T. Rex, tak ne „Children Of The Revolution“, ale „20th Century Boy“, když The Sweet, tak ne „Fox On The Run“, ale „Hell Raiser“ a když Thin Lizzy, tak ne „Whiskey In The Jar“ ale „Don´t Believe A Word“. Ve všech případech se vybíralo ze šedesátých a sedmdesátých let a především z glamrockového ranku, což zase nezaručuje ten pravý poslech pro fajnšmekra, který se rozplývá nad kytarovým uměním Jimmyho Page nebo Ritchieho Blackmorea. Takže zbývalo jen spolehnout se na to, že Def Leppard jsou tak ostřílení umělci, a že se jim podaří přenést někdejší energii původních verzí do dnešních dnů moderních technologií.
A to se v případě „Yeah“ povedlo jen z části. Po instrumentální stránce je pochopitelně všechno v nejlepším pořádku, určitě se nikdy nestane, že byste na desce Def Leppard slyšeli například falešné sólo Phila Collena, ovšem původní pocit nahrávek se leckde vytratil. Může za to možná absence producenta, který by kapelu koordinoval při nahrávání (jen vzpomeňme naprostou nepostradatelnost Mutta Langea u „Pyromania“ a „Hysteria“), možná za to může i fakt, že některé skladby jsou prostě méně výrazné a i jejich původní podobu už notně ohlodal zub času.
Úvodní „20th Century Boy“ z pera Marca Bolana určitě potěší mohutným riffem, kterému moderní zvuk dodal pořádnou energii, už s druhou „Rock On“ (původně David Essex) je nadšení o poznání méně. Další vrchol deska zažije s výtečnou předělávkou od prakticky neznámé americké popové trojice The Nerves „Hanging On The Telephone“ a s následující „Waterloo Sunset“ od legendárních The Kinks. Naopak naděje, které se vkládaly do „Hell Raiser“ od The Sweet, zejména po výtečné předělávce „Action“ od téže kapely z roku 1993, zůstaly těžce nenaplněny. Potěší pak ještě „10538 Overture“ od Electric Light Orchestra, to je ovšem na dlouhou dobu všechno. Výrazný kousek pak přichází až s „The Golden Age Of Rock n´Roll“ od Iana Huntera a jeho Mott The Hoople, společně s „Don´t Believe A Word“ od Thin Lizzy je to prakticky všechno.
Obecně nejsem nijak velkým příznivcem coverových desek. Ve většině případů totiž znamenají, že kapela už nemá co říct, nejde jí skládání nového alba a tímto typem desek jen plní určité závazky vůči nahrávací společnosti. Proto na ně leckdy nafláká, co přijde pod ruku a hotovo. To až tak úplně případ „Yeah“ není, na to jsou Def Leppard velcí profesionálové, ale přiznat si prostě musíme, že tahle deska se dala pojmout lépe a zajímavěji.
|
