Skylark jsem měl kdysi hodně rád, dnes už ani nevím proč. Na svůj tvůrčí zenit si kapela sáhla v roce 2007 albem „Divine Gates Part III.“, poté už šlo všechno definitivně do kytek (a ne těch voňavých). Následující fošna „Twilights Of Sand“ byla až na pár momentů čirým – zejména zvukovým – brakem, ale protože patřím mezi nepoučitelné jedince, rozhodl jsem se dát italskému Skřivanovi další šanci a ujal se recenze jejich novinky „The Storm & the Horizon“. Samozřejmě to byla chyba. Nejde totiž o plnohodnotnou řadovku (ačkoli je za takovou dílo vydáváno), ale o kolekci čtyř CD v celkovém počtu 64 skladeb. Některé jsou nové, některé ne, jiné jsou předělávky starých nebo jsou zde zastoupeny v několikanásobném množství. Zkrátka, prase aby se v tom vyznalo.
Člověk by nakrásně i mohl mít snahu rozklíčovat logistický systém všech čtyř kotoučů (je-li ovšem nějaký), jenže to by mu musela jít naproti kvalitní hudba a ne její amatérské patvary. Nejhorší zprávou je jednoznačně pokračování zvukového marastu, který zní, jako když si pustíte samply na dětských klávesách a dává tak přes držku i všem potenciálně dobrým hudebním momentům. Těch, popravdě řečeno, není úplně málo, problém je, že jsou téměř všechny paběrkem minulosti. Jakmile totiž zbystří pozornost nějaký libozvučný motiv, je téměř jisté, že už byl publikován na některém z minulých alb. Zkrátka zavání to lovem financí, jenž je zaměřený zejména na japonské publikum, které šlo vždy Italům naproti, ačkoli všem ostatním dávno došlo, že opravdu není o co stát. Skylark na to s vděčností reaguje předělávkami tradičních japonských věcí, které zpívá v originále a ponechává i „klikihákovitý“ název skladby, jakoby evropskému fanouškovi říkal: „Fuck you, nás nezajímáš, nemáš šikmý voči!“
A tak přestože „novinka“ obsahuje několik desítek písní, není dohromady o čem vyprávět. Nemůžu a nechci vám ji totiž doporučit, a to ani ve formě pirátského stažení. Kupříkladu CD číslo 1., dle kterého se celé veledílo jmenuje, obsahuje pouze pár nových (nebo alespoň mnou dříve neslyšených) položek a všechny do jedné by se mohly hrát jako dokonalý soundtrack v Domě hrůzy. Čirý běs, to jediné mě při poslechu napadlo. Smysl v této nahrávce tak může najít pouze nějaký ultra hard core fanoušek, ostatní by měli chvátat rychle pryč nebo si ze srandy na YouTube pustit kousek některé skladby a škodolibě se kochat cizí nemohoucností. Rovněž je možno novinku Skylarku doporučit jako vhodnou hudební kulisu k odehnání nevítané návštěvy. V případě koupi originálek vám zase poslouží jako krásná stříbrná sada čtyř pivních podtácků. Hudební dno, to je dnešní Skylark.
|
