Tohle album je přesně tak výjimečné, jako domovská země kapely, která jej stvořila. Je to pravděpodobně poprvé, co recenzuji cokoli vzešlého z afrického kontinentu, v tomto případě z Jihoafrické republiky. A stejně neobvyklý je i žánr, jenž Crimson Chrysalis svojí hudbou reprezentují. V širším měřítku ji lze shrnout pod škatuli symfonický rock, v tom užším se nám ale před ušima rozprostírá mimořádně barevná paleta neobyčejných stylových zákoutí, chutí, ale také jedinečné atmosféry, která v mysli dostatečně empatických posluchačů rozehraje několik strhujících a uhrančivě melodramatických příběhů.
Nejedna píseň desky „Enraptured“ by mohla posloužit jako adekvátní filmový soundtrack. Základními instrumenty jsou totiž smyčce, piano a violoncello. Typické rockové nástroje pak vstupují do této hry plynule a nenátlakově. Některá tvrzení o tom, že by se dílo Jihoafričanů mělo líbit i metalovému publiku, je tak nutné brát s rezervou. Kdo to má nastavené přes sílu, ten si zde na své nepřijde. Spíš bude kapelu podezírat z podbízení se rádiovému mainstreamu, jelikož nedílnou součástí většiny z jedenácti nabízených kompozic je i popová vstřícnost, na kterou má zásadní vliv čarokrásné hrdlo zpěvačky – a autorky veškeré muziky - René van den Berg. Bylo by to ovšem zásadní nepochopení a zhola zbytečné odsouzení hudby, která není ve svých promyšlených strukturách ničemu vzdálenější, nežli slaboduchému a zoufale povrchnímu střednímu proudu.
První čtyři písně jsou jedním slovem úžasné. Úvodní kus s poutavým názvem „Soul Stalker“ představí autorku René ve vrcholné formě. Zenitem songu je nenápadný, minimalistický, ale o to účinnější refrén, zajímavostí je užití elektronických prvků, které působí velmi atraktivně a je trochu škoda, že se s tímto prvkem v průběhu dalšího děje alba neexperimentuje více. Druhá skladba je pak opravdovým, a také vícevrstevným skvostem. Uvítají nás tóny jakoby vzešlé z prosluněné řecké riviéry, jež se pomalu přelijí do rytmicky neodolatelného tanga. Pocítíme i závan francouzského šansonu, vášnivou atmosféru navíc okoření „queenovské“ kytary v sólové části. Nádherný a do posledního punktu promyšlený kus! Ke třetímu songu „Elegy“ si René ke spolupráci přizvala španělskou vokalistku Andrea Casanovu z goticko-metalových Rainover a výsledkem je další dech beroucí perla, tentokrát však s dosti melancholickým odstínem. Začátek probrečí teskné violoncello, k jehož smutku se posléze přidá i podobně naříkající kytara. Polarizačně osvobozujícím kontrastem působí refrén, jenž evokuje – i díky půvabně si notující pěvecké dvojici – švédské mistry ve tvorbě geniálních melodií, legendární a nesmrtelnou Abbu. Působivá je druhá část chorusu, kterou Andrea odzpívá ve španělštině, proto je malinko škoda, že refrén zazní v písni pouze jednou jedinkrát. Posledním majstrštykem z úvodního kvarteta je skladba „Sacred Vow“, pojednávající o ztrátě blízkého člověka. Jde tedy o další věc podbarvenou smířlivým splínem, zde v doprovodu smyčců a křehkého piana, jehož melodie připomenou ústřední motiv písně z podobně dojemného filmu Forrest Gump.
 Po těchto nádherných kompozicích jsem začal vážně uvažovat o zajímavé situaci, kdy v bilanci nejlepších alb roku 2015 zvolím jako vítěze (téměř) nemetalovou nahrávku. To se ale nestane, neb následné dění desky nastolenou kvalitu nejen že dále nerozvine, ale ještě zůstane kousek pod ní. Stále není nouze o výjimečné momenty, kdy nás např. do pětky „Infinity“ vtáhnou zvuky jakoby vycházející z opuštěné vesmírné lodi, zaujmou i „Vangelisovy“ sbory kontra něžný zpěv pouze s pianinovým doprovodem. V šestce „Burning Fire With Fire“ s hostující Jessicou Mercy (z americké party Anaria) zaslechneme výbušnější symfo-epické prvky, podobným nábojem oplývá i osmička „Fear“ či zřejmě nejmetalovější štych „Raven“. Stále se to náramně poslouchá, ani jednu z vyjmenovaných skladeb už ale nelze vtěsnat do lichotivé kolonky strhující a pamětihodné.
Do ní už svoji kvalitou pasuje pouze jedna jediná píseň, a to předposlední „Virgin Death“, což je orchestrální verze songu z debutové fošny „Crimson Passion Cry“. Magické smyčce - jakoby vypadlé z nejlepších klasických opusů – dodaly skladbě neskutečně podmanivý půvab a z mého pohledu nejpřitažlivější punc celého alba. Malým přešlapem se oproti tomu stal bonusový cover známého Cooperova songu "Poison". Ten v podání Crimson Chrysalis zcela pozbyl původního půvabu a energie.
Netřeba dodávat, že tato deska zaslouží vysokou pozornost. Odzbrojeni jejím poslechem můžou být jak fanoušci subtilně dramatického symfo-art-rocku, tak (liberálnější) příznivci vážné hudby. Některé pasáže díla pro mě představují jeden z nejkrásnějších zážitků posledních let. Škoda jen, že to samé nemohu tvrdit o albu jako celku.
|
