DRAKARIUM - DrakariuM
Rok 2015 už sice není pár týdnů aktuální, nicméně v jeho závěru stále vycházela, pokud ne velmi dobrá, tak minimálně zaznamenání hodná alba. Proto je tu již patnáctý díl našeho seriálu a s ním další trio kapel. První z nich, Drakarium, teprve loni vydali eponymní debutové EP, a to přesto, že existují již více než deset let. Ve svých počátcích údajně drhli black metal a hardcore, přechod k power metalu je tedy velmi překvapivý. Což ostatně není jediná neobyčejnost této party, mezi další můžeme počítat francouzský zpěv. Pro mě osobně je každopádně pění v románském jazyce vždy vítané a osvěžující. To samé už nelze – alespoň v tomto případě - tvrdit o samotné hudební náplni. Produkce Drakarium má rozhodně něco do sebe, jde však spíše o potenciál tušený, a to na základě několika velmi pěkných melodií, které rozkvetou např. v refrénu skladby „Fleur de lys“, instrumentálce "Interlude", nejednom neoklasickém trylku nebo celoplošně v rychlíku „Ecclésia“. Autoři jsou ale také schopni vytvořit zhola průměrné („Néant“) či přímo - zejména díky vokálním linkám - nelíbivé položky („L´épave“). Navíc si nedokázali ohlídat dobrý zvuk, který táhne k šedi zapomnění i ony zdařilé momenty. I přesto se domnívám, že by nebylo férové tuhle partu předem zatratit a jsem celkem zvědav, s jakou pánové vyrukují na svém plnohodnotném debutu. Pokud to ovšem nebude trvat dalších jedenáct let.
5,5/10
YouTube ukázka - Naine blanche
GLORIAM DEI - The Covenant
Prvotina finské kapely Gloriam Dei je opravdu příjemným překvapením. Promyšlená, honosná, ale hlavně profesionálně odvedená muzika na pomezí melodického hard rocku a power metalu, s dobrý zvukem a kromobyčejně kvalitním zpěvem Sami Aspa. Ten zabarvením svého hrdla připomíná úžasného Willy Nortona z britských Neonfly, v některých momentech dokonce i Matta Smitha z Theocracy, což je s dovolením můj nejoblíbenější současný vokalista. Pikantní v tomto ohledu je, že stejně jako americká kapela, i Finové jsou silně křesťansky založení a svojí víru neváhají obhajovat ve svých textech. Osobně proti tomu nenamítám půl slova. Zvlášť, když své teologické kázání doprovodí strhující hudbou, jako třeba hned v úvodním, neoklasicky pulzujícím rychlíku „Bethlehem“. K tomu chytlavý rerfén i dynamické sólo a o samotném vrcholu celé nahrávky je rozhodnuto hned v úvodu. To ovšem neznamená, že dál už nebude o čem mluvit. Výtečně se poslouchá hitovka „Sins Of The World“, další neoklasická paráda k našim uším sestoupí i v páté skladbě „11 000“. Osvěžením je finsky nazpívaná osmička „Jokainen“ s hardrockově výpravným refrénem. Na druhou stranu se najdou i průměrnější věci, mezi které patří také balada "The Covenant", kde se zpěvák vciťuje do svých linek s větší aktivitou, než by bylo zdrávo. Nutno dodat, že zásadním tvůrcem písní je (samozřejmě krom samotného Boha) pianové malování, jež buď významným nebo minimalistickým způsobem dotváří atmosféru většiny kompozic. Debutové album finské kapely Gloriam Dei kadžopádně stojí, ehm, za hřích. Dejte si říct, a běžte mu naproti!
7/10
YouTube ukázka - 11 000
SILENT KNIGHT - Conquer & Command
Austrálie světu mnoho powermetalových spolků nedala. Z paměti si vzpomenu pouze na dobré Ilium a ještě lepší Black Majesty. Druhou řadovku kapely Silent Knight, jež pochází právě ze země „protinožců“, můžeme s klidným svědomím zařadit vedle těchto dvou jmen, a to jak po kvalitativní, tak částečně i obsahové stránce. Tedy hodně melodií a zejména siláckých riffů, které si v tomto případě nejednou zadají s pravověrným thrashem, jenž má ostatně v Austrálii slušné zázemí. Album „Conquer & Command“ je radost poslouchat, a to i díky dobrému ozvučení, které zaplní poslechovou místnost po samotný okraj, a ještě se bude chtít neurvale dostat ven. Deska nabídne několik parádních kusů, v čele s po sobě jdoucím triem "Prisoner of Your World", "The Call of the Crow" a zejména „The Strike of the Sword“ (se strhujícími vokálními linkami a riffy ala arakainovský song „Thrash the Trash“). Snad jen otázkou osobních chutí je libost (nového) zpěváka Onura Oze, který je v některých polohách - naštěstí ne moc často - uječený po vzoru olschoolových thrashovek, lehce sporná zůstává i závěrečná bonusovka ve formě předělávky jedné z nejprovařenějších písní všech dob, „The Final Countdown“ od Europe. Ta se dobře poslouchá hlavně díky genialitě samotné předlohy, ne že by k ní Australané přidali cokoli osobitějšího (to, že známý motiv hrají na kytaru, místo na klávesy, je zanedbatelná kosmetická úprava). Pokud se ovšem vlastních skladeb týká, jsou zajímaví až dost a jako takoví by neměli zklamat nikoho, kdo si libuje ve velmi slušně zahraném power metalu.
7,5/10
YouTube ukázka - Conquer & Command
|
