Pětačtyřicet let si nikdo nedokázal představit ikonického frontmana ZZ Top Billyho Gibbonse bez vousatého dvojčete Dustyho Hilla. Jenže teď je všechno jinak. Gibbons oslavil své už šestašedesáté narozeniny a vydal svou debutovou sólovou desku. Zní to skoro až neuvěřitelně, ale je to tak. Gibbonsovi proto rozhodně patří uznání, že se v důchodovém věku pustil do projektu Billy Gibbons And The Bfg´s bez platinových berliček domovských ZZ Top a bez svých dvou parťáků, se kterým jej pojí celý muzikantský život.
Že je ZZ Top legenda všech legend, o tom snad žádná. Od svého průlomu se třetím albem „Tres Hombres“ představují stoprocentní jistotu jižanského rocku a i když v osmdesátých letech ukázali svůj příklon k tehdy moderním technologiím na své nejslavnější desce „Eliminator“, tak svou tvář nikdy neztratili. V posledních letech vydávají desky jen sporadicky, za posledních dvacet let přibyly jen čtyři alba, a možná to může být důvod, proč se Gibbons pustil do vlastní tvorby. Ta je pochopitelně v kolejích ZZ Top, jen se přidává více bluesového koření.
Ani sami ZZ Top už dnes nemají takový dopad jako v dobách mezi deskami „Tres Hombres“ a „Antenna“ a pochopitelně jej nemůže mít ani Gibbons sám. Deska „Perfectamundo“ je učena jeho fanouškům, kteří už nezřídkakdy oslavili padesáté narozeniny a je nastavena tak, aby vyhovovala téhle věkové kategorii. Mladým už toho moc neřekne a to nejen proto, že se na ní nenachází žádný hit. Všechny skladby jsou ovšem pečlivě zkomponovány, zasazeny do tvrdě orámovaných bluesových kytar, ovšem bez absolutní špetky komerčních ambic.
Na své si přijdou proto hlavně milovníci Gibbonsovi kytarové práce, která je sama osobně stejně legendární, jako jeho plnovous. Hlavní představitel riffuje jako o život v prvních dvou skladbách (ne náhodou nejsilnějších na celém albu) „Got Love If You Want It“ a „Treat Her Right“ a pouští se do krkolomných sól v „Pickin´ Up Chicks On Dowling Street“ a „Hombre Sin Nombre“, která díky využití vokálních efektů jako jediná připomene období alba „Eliminator“. Výše zmíněné, spojené s Gibbonsovým stále ještě charismatickým zpěvem, lze považovat za největší klady desky.
Na druhou stranu největším záporem je fakt, že deska je na jeden zátah těžko uposlouchatelná. Některé nápady se totiž zbytečně rozmělňují a kvůli tomu místy album nedrží pohromadě.
„Perfectamundo“ ale fanoušky ZZ Top vcelku uspokojí. Samozřejmě, že když jej porovnáme s většinou alb této texaské legendy, obstojí stěží, ale jak je dobře známo, laťka kvality nikdy u ZZ Top neklesla příliš hluboko. Gibbons prostě natočil desku pro své potěšení a pro své příznivce. Vždyť už v jeho věku a po tom, co má za sebou, nepotřebuje nikomu nic dokazovat.
|
