Metalu s ženským hrdlem v čele máme po celém světě co uši ráčí. Tento subžánr se v poslední době rozmnožil způsobem hodným hlodavců, a i díky tomu se stává čím dál těžší najít mezi hejnem šedých myšek takové, které si zaslouží důkladnější pitvu. Druhé album ukrajinské kapely Scarleth sice nepatři mezi nejužší špičku, svoji podstatnou kvalitu ale jistě má, proto je nutné uchopit laboratorní mikroskop (klávesnici) a blíže nahlédnout do jeho hudebních střev.
Na první dobrou zaujme slušný obrázek na obalu desky, stejně jako vyvážený sound ze studia Morton Studios, které se v tomto ohledu stává příjemnou jistotou. Pokud vám navíc slovo „morton“ připadá povědomé, nejste vedle, vlastníkem studia je totiž jistý Max Morton, jinak také lídr, zpěvák, basák a kytarista stejnojmenné kapely. Dalším lákadlem novinky „The Silver Lining“ je (zatím pouze hostující) zpěvačka Irina Makukha, jež se nemá - oproti některým svým kolegyním – potřebu předvádět, naopak se drží v příjemně civilním, až punkově ledabylém levelu. Podobně je na tom samotná hudba, která mísí powermetalovou výbušnost s modernou i náladově výpravnými postupy, a jako taková má šanci zaujmout jak příznivce přímých melodií, tak fanoušky pečlivěji strukturovaných kompozic s lehkým progovým přívlastkem.
Album se doslova vznítí dvojicí písní „Night of Lies“ a „Double Memory“. Rychlé, mnohdy až spídové tempo, riffové hrátky na hranici thrash metalu, k tomu growling Oksany Element, který je využíván velmi střídmě, a proto jsou její duely s Irinou poutavé a osvěžující. Doslechneme se i neméně atraktivního využití elektronických prvků a přitažlivých refrénů. Po tak našlapaném rozjezdu přijde čas na zklidnění, je trochu škoda, že k tomu kapela „zneužila“ orientální naraci, jež je v dnešní době spíše v pozici klišé nežli čehokoli jiného. Nicméně i tak se jistý výsledek dostaví, a to zejména díky Irině, které svůdně flirtuje se svými vokálními linkami, což je v příkladném kontrastu s těžkými riffy, evokujícími soundtrack k deseti ranám egyptským. Následný flák „Voices“ znamená návrat k svižnému rytmu, stejně jako ke zpěvnému, v tomto případě navíc chytlavě zrychlujícímu chorusu.
Nicméně ani oni se neumí vyvarovat slabších momentů, a to zejména při pokusech o pocitovost či přímo dramatiku, která ve snaze o emotivní odezvu víceméně selhává („Dying Alone“, „Before the Night Falls“). Dobře naopak cvaklo vnesení irského folkloru („One Short Life“), a úplně nejlépe dopadla osmička „Pure Desire“ s neoklasickými přechody ala Stratovarius, epickým symfoničnem ala Xandria, dynamikou slok, šmrncovním refrénem i hravým sólem. Právě tímto songem ukázali Ukrajinci svoji nejlíbivější tvář, která se musí zamlouvat hlavně příznivcům melodickému power metalu. Možná by nebylo od věci jít tímto směrem v budoucnu ještě důrazněji a naopak upozadit touhu o (pseudo)gotickou stylizaci, která jde muzikantům Scarleth od rukou o poznání méně.
|
