V úvodu recenze musím objasnit její vznik. Partu Ghost City nám do redakce poslal label Underground Symphony, což pro mě bylo lákadlo první. Tím druhým byla Itálie, z níž pětičlenná kapela pochází, třetím pak – pro mě osobně – magické žánrové označení symfonický power metal. To vše vedlo k tomu, že jsem recenzi přijal tzv. nahlucho, neb v té době nebylo nikde v éteru žádné hudební promo ani nic jiného, co by naznačilo, že poslech debutového alba „Tragic Soul Symphony“ bude víceméně trápením. Zkráceně řečeno, sežral jsem hada, skočil na špek, naletěl jako důchodce při předváděcí akci, jak je jen libo.
První odrazující věcí je bídný zvuk, což je vždy špatné, dvojnásob to ale platí pro hudbu, která se svojí náplní snaží o orchestrální dramatizaci. Veškeré - jistě složité – symfonické aranžmá je zde slito v nepříjemný akustický bordel. Možná by se nad tím dalo velkoryse přivřít jedno ucho, kdyby samotný obsah oplýval tvůrčím důvtipem a chytlavostí. Ani to se ovšem neděje, přičemž je kolikrát překročena kritická hranice poslechové snesitelnosti, k čemuž hojně přispívá nedobrý zpěv Francesa Civardiho. Ze začátku onen marast nicméně tolik patrný není, neb první skladba „Hypocrisy“ i půlka – zajímavě nazvané - dvojky „Nobody Will Be In You“ patří mezi to nejlepší z celé desky (pokud honosné přídavné jméno nejlepší můžeme vůbec v souvislosti s tímto dílem použít). Slušně nadupané riffy i přitažlivé pianové preludium, k tomu správně načasované symfo výbuchy a dramatické přechody ala aktuální Nightwish, to vše by se dalo (s oním přivřeným uchem) ještě celkem dobře ustát. Jenže pak se cosi změní, a není to změna k dobrému.
Jde zejména o stavbu vokálních linek, která je v lepším případě divná, v tom horším přímo ohavná. Nejmarkantněji se tento jev začne projevovat od pátého kusu „Sleeping Black Beauty“, kde otravuje hlavně zpěvákovo opakování slůvek „Sleeping black beauty...“. Následná šestka, "Living Agony", má zcela sedící název, neb je v ní zmíněná hranice snesitelnosti již překročena a poslech se stává záležitostí pro hudební sado masochisty, příčetný člověk někdy v té chvíli nekompromisně mačká tlačítko STOP. Takový luxus jsem si však já, jako recenzent, nemohl dovolit. A tak jsem na sebe dál nechal působit prapodivný, prakticky nepopsatelný shluk hudebních - zejména tedy vokálních - patvarů, stvořený někým, kdo má opravdu velmi zvláštní představy o líbivosti. Vlastně jsem díky této nahrávce musel notně poupravit i svůj - do nedávna ještě velmi kladný - postoj k vydavatelské firmě Underground Symphony. Pokud v jejím čele nesedí strýček některého z muzikantů Ghost City, pak důvodu k podpisu smlouvy vůbec nerozumím. Vám každopádně jednoznačně radím: uši pryč od toho, tohle není nic jiného, než ztráta drahocenného času.
|
