Americká čtveřice Lynam je v Evropě a zejména pak u nás takřka nepopsaným listem, přičemž v domovské Americe jí rozhodně pozice nějaké „no name“ kapely nepatří. Tahle parta už má za sebou pět řadových alb, které ji dostaly do pozice černého koně soudobého amerického hard rocku. Navíc jejich zpěvák Jacob Bunton se stále častěji prosazuje v jiných projektech, ať už je to spolupráce s původním bubeníkem Guns n´Roses Stevenem Adlerem v jeho současné kapele Adler (tam působí i kytarista Lonny Paul) nebo stále větší aktivity po boku Guse G., kytaristy doprovodné kapely Ozzyho Osbournea. Navíc právě Bunton v posledních letech dokazuje, že se pěvecky zlepšuje a to velmi rychlým způsobem.
Přestože se zdálo, že zpěvákovy aktivity mohou Lynam pohřbít, naštěstí tomu tak není, a ambiciózní parta přichází s druhým EP během dvou let, což je při Buntonově vytížení docela obstojný výkon. Lynam představují současný americký hard rock, ovšem bez jakékoliv cukrkandlovosti (plné nickelbackovského post-grunge), která rozmělňuje tvorbu jejich současníků typu Hinder, Saliva nebo dokonce i Sixx: A.M. Lynam se spíše věnují ostřejšímu rock n´rollu, který trochu čerpá z hair metalu osmdesátých let (vizuálně je tento vliv jasně vidět), starého aerosmithovského rocku a samozřejmě se nezapomíná ani na trochu té moderní elektroniky a hlukových stěn po vzoru Black Veil Brides.
Modernější vlivy jsou v tvorbě kapely čím dál tím silnější a proto je jasně slyšitelné, že od dva roky starého EP „Halfway To Hell“ nastal posun právě k soudobějším pasážím a to nemluvě o porovnání s debutem „White Trash Superstar“, kde Lynam zněli jen jako tuctová hairmetalová partička, která usnula v roce 1989. Novinka „Bombshell“ tak představuje další schůdek ve vývoji kapely.
Základ je samozřejmě v klasickém zmetalizovaném rock n´rollu, ze kterého nejvíce čerpá úvodní „Bombshell“, která se tváří jako nejklasičtější položka celé pětiskladbové kolekce. Dvojka „Flick My Switch (You Turn Me On)“ už ale startuje elektronickou palbou, kdy samplované zvuky prostupují celou skladbu, včetně vynikajícího stadionového refrénu, kde na sebe nejvíce pozornosti strhává opět Bunton. „Send You Back“ je možná nejméně typickým kouskem, protože rock n´rollové riffy zde nahrazuje strojově chladná rytmika a ostré kytary, které jako kdyby vypadly z reperotáru Roba Zombieho. V refrénu se skladba opět lomí někam až směrem k poprockovým nápěvům, ovšem za stálé asistence přetvrdých kytar. Hlukové, skoro až metalcorové stěny, zase prostupují „The Worst In Me“ a závěrečnou „What´s Left?“, kdy kapela sází na údernost spíše v refrénech, které jsou nejzajímavějšími pasážemi obou skladeb. Úderné, stadionové, tvrdé…
V současné době nejde říct, jestli je „Bombshell“ pro Lynam úkrok stranou nebo cesta, kam se bude odvíjet další kariéra kapely. Na to si budeme muset minimálně do dalšího alba počkat. Kapela mi teď trochu připomíná skotskou partu Peepshow, která přes tuctové glammetalové začátky (něco jako druhořadá kopírka Tigertailz) vyrostla na dvojce „Brand New Breed“ za použití moderních technologií ve výtečnou, nápady nabitou kapelu. Proto uvidíme, potenciál v Lynam opravdu třímá.
|
