Pražští Anacreon jsou venku s novou deskou, a protože ta předešlá z roku 2013 znamenala nadmíru milý příspěvek do studnice tuzemského melody metalu, bylo mé očekávání nových písní značné. V kapele se nicméně mezitím odehrály zásadní personální změny, kdy se kromě klávesáka Tomáše Krejzy a kytaristy Martina Piskáčka vyměnila celá sestava. Jelikož jsou ale oba pánové zároveň autory veškerých skladeb, zůstala naděje, že hudební linie napnutá prvotinou „Daná doba“, zůstane zachována. A to se, zaplaťpánbůh, potvrdilo.
Úspěch debutových písní přitom vězel v mimořádně chytlavých refrénech (v čele se čtveřicí skladeb „Fénix“, „Černá vdova“, „Stigmata“ a „Rezignace na život“). Tento prvek zároveň znamenal jakési „know how“ kapely, neboli přidanou hodnotu, dodávající její tvorbě punc výjimečnosti. A protože důraz na psaní zpěvných chorusů pokračuje i na novince, jejich kvalita se opět stala kritickým měřítkem pro výsledné pocity a hodnocení celého díla.
Je proto moc dobře, že i v případě alba "Na hraně osudu" zaslechneme několik refrénů, jež se s odzbrojující lehkostí zaryjí do šedé kůry mozkové a jen tak z ní nevymizí. Méně lichotivá je skutečnost, že jsou oproti debutové desce v menšině. Ale popořadě. K poslechu díla zve několik hlasů, které s nasazením divadelních herců a v různé intenzitě šeptají existenciálně obarvené věty, jejichž leitmotivem je slůvko „osud“. Působí to neotřele, poutavě a hlavně ne trapně (na rozdíl od jiných spolků, neuměle se pokoušejících o mluvené vsuvky, intermezza apod.). Po krátké chvilce toto intro protnou klávesové paprsky úvodní písně „Urči svůj směr“. Mimochodem, hra černobílých klapek je ve tvorbě Pražanů zcela zásadní, jejich preludium vyslechneme na tisíc způsobů, od jemného pianového hlazení až k epickým symfo předělům. První song potěší – krom příjemného hrdla nové zpěvačky Veroniky Zelníčkové - dynamickou rytmikou, melodickými motivy v sólovém partu (což je ostatně častý prvek ve tvorbě Anacreonu), nicméně kladné soudy prozatím nemůžeme směřovat k refrénu, jenž zde prošumí bez zanechání významnější paměťové stopy.
To se ovšem netýká druhého čísla „Na doraz!“, jehož dominantu tvoří právě chorus. Autor (v tomto případě Márty Piskáček) si toho byl evidentně vědom, a tak chytlavým refrénovým motivem podepřel rovnou celý song. Náladu položky „Proklínám“ opět určuje klávesové malování, jež v sólové části získá nádech filmového soundtracku. Zaujme i energizující bridge, refrén nicméně zůstává viset někde v půli cesty. Další kus „Ve stínu noci“ ale chorusem přímo začíná, což je neklamným důkazem jeho vysoké jakosti. K tomu přidejme působivé sloky nebo melodické sólo, jehož závěr si pro sebe usurpuje Honza Meduna s palebnou hrou na bicí. Šestý song „Hudba zní tu dál“ zdobí (samozřejmě krom kláves) řízné groovy kytary a předčasný vrchol ve formě mega chytlavého bridge (to měl být refrén!). Pokud bychom měli vybrat černé Petry alba, padli by patrně na duo písní „Síla žít“ a „Hra o čas“, jež – ačkoli každá z nich alespoň něčím zaujme - nedisponují chytlavostí okolních skladeb, mezi které patří i titulní osmička. Ta znamená malinko odlišný zážitek, když uvolní zemitější pojetí většiny položek a na okřídlených melodiích vzlétne až k powermetalovým výšinám. Brilantní refrén se vyznačuje postupnou návykovostí, kdy se při každém dalším poslechu skladby vpíjí do paměti víc a víc. Samotný závěr alba obstará z dřívějška známý (a velmi šmrncovní kus) „Není kam stárnout“, jenž byl ovšem nahraný ještě v původní sestavě, proto je označen pouze jako bonus.
Nakonec zbývá zodpovědět otázku zvuku, což byla mimochodem jediná významnější slabina debutového zápisu. Tentokrát je výsledek o něco lepší, ale stále má k dokonalosti daleko, větší péči by snesl zvuk kytar, stejně jako mix a master nahrávky. Každopádně platí, že ačkoli novinka zůstává v lehkém stínu nadmíru zdařilé prvotiny, fandové melodického metalu (a kapel jako Garant, Greymon či prvních Landových sólovek) nic řešit nemusí, neboť svoji porci velmi dobré hudby dostanou tak jako tak.
|
