Dva roky po debutovém albu „Reign Of Elements“ přichází jeho nástupce. Členové Celesty o něm mluví jako o „temnějším a progresivnějším“, já v něm ale nic takového neslyším a považuji jej za plnohodnotné pokračování prvotiny. Pár změn se sice najde, tou objektivně nejzásadnější je výměna na vokální pozici, kdy Kimma Perämäkiho nahradil devatenáctiletý Antti Railio, jenž s Celesty nazpíval všechny zbývající desky. Antti je bezesporu pěvecky zdatnější, pořád se ale bavíme o čistě melodickém zpěvu a ne nějakém "křapláku", jenž by dával hudebnímu podkladu progresivnější nádech. Naštěstí...
Změny v hudební oblasti jsou totiž pouze minimální, a přestože deska již nesviští v téměř nepřetržitém rychlém tempu, důraz na speed metal zůstal zachován i nadále. Nevymizelo ani zemitější skladatelské pojetí, kdy se Finové za každou cenu netlačí do epických výšin, což je tentokrát ještě zvýrazněno agresivnějšími, nejednou až thrashově ozubenými riffy. Jejich řezivosti významně pomáhá dobrý zvuk, na němž opět pracoval slovutný Mika Jussila. Dále můžeme zmínit lehkou odchylku ve ztvárnění loga kapely, a možná i cover desky, jenž z dálky vypadá, jakoby do jeho prostřední části někdo vykonal velkou potřebu. Koncepční lyrika by pak měla navazovat na fantasy příběh z debutu, stále ale nejde o nic, co by vyžadovalo obšírnější zmínku. Tu zaslouží jen a pouze samotná hudba, která se opět nadmíru povedla.
Na nahrávání alba chtěla mít šestice muzikantů svatý klid, proto se pánové rozhodli nerozptylovat se ničím jiným (třeba koncertováním) a veškerou pozornost věnovat pouze práci ve studiu. A tak bylo plno času stvořit i nezbytné intro, ve kterém stejně nenahraditelné klávesy vymalují jemné symfonické obrázky. Při rozjezdu úvodní střely „Unbreakable“ se ale brzy vrátí k fanfárovému pojetí, důvěrně známému z debutové desky, jakkoli už tentokrát půjde o pomrknutí spíše ojedinělé. V sólové části první skladby se „synťákový“ efekt dokonce přepne do typického progresivního zvuku, opět ale nejde o nic dominantního, co by zavdávalo příčinu šoupnout album při závěrečném škatulkování do kolonky „prog“. Zmíněné zpomalení se pak dostaví (na kratší či delší dobu) ve všech skladbách, často zaslechneme blackové vokály Sami Kasteho, které skvělým způsobem dotvářejí celkové vyznění písní. No a pak tu máme sbory, které znějí poněkud ospale. Skutečně, ve většině případů, místo aby vstříkly do tónů skladeb infuzi energie, spíše jim dynamiku ubírají a brzdí je v rozletu. Přičteme-li k tomu více standardní, nežli výjimečnou první třetinu desky (s opakovaným symptomem nevýrazných refrénů), můžeme v tu chvíli mluvit o mírném zklamání. Naštěstí nás ale čeká druhá část alba, která vymrští laťku kvality o pořádný kus výš.
Záblesk úžasnosti třpytne už v „Army Of The Universe“, jež se mimo jiné pyšní strmou rychlostní gradací v závěru. Opravdový vrchol ovšem nastane s nástupem posledních tří položek. „Shelter“ se honosí dynamickou rytmikou, jednoduchým, ale naprosto funkčním symfo dopingem, šmrncovním refrénem i hostující zpěvačkou Sannou Natunen, jež je známá z účinkování ve spřízněné partě Dreamtale. No a pak přijde závěrečný monument v podobě titulního mini konceptu, dále ještě rozděleného na několik podkapitol a finálně uzavřeném až na čtvrtém albu "Vendetta". Téměř hororový pianový motiv nás vítá k prožití dvaceti minutového dobrodružství, plného melodických katarzí, správně dávkované rychlosti, hladivých a nadupaných momentů. Nálada desky je v tu chvíli na samotném bodu varu, tóny pulzují nápaditostí a jako zázrakem zde působí i sbory, jež najednou nezní letargicky, ale patřičně energicky a vesele. Jde o vpravdě strhující gradaci nejen tohoto alba, ale zároveň celého power-speedového období kapely, která se na příštím počinu „Mortal Mind Creation“ uchýlila k lehce odlišnému zvukovému i žánrovému pojetí. Právě to je ale známkou výjimečných osobností, pro něž je tvůrčí vývoj stejně přirozený jako neodvratitelný.
|
