Psal jsem to již v nedávné recenzi alba „Phoenix“ od kapely Dreamtale a musím se opakovat i nyní. Druhá polovina předešlé dekády byla pro řadu powermetalových spolků obdobím hledání sebe sama. Často se odkláněly od žánrů, jež s nezdolnou vášní hrály na svých prvotinách a v záchvatu tvůrčí erupce do nich začaly montovat progresivní postupy. Tato novátorská vlna zasáhla i autory Celesty, kteří se na třetí desce „Mortal Mind Creation“ prezentovali v temnějším rozpoložení, jež zamávalo černým šátkem na rozloučenou přímočarému power-speedu prvních dvou desek.
První reakce na tuto změnu byly tradiční. Zatímco konzervativní jádro fanoušků kapely začalo přemýšlet o okamžitém nasazení antidepresiv, liberálnější část posluchačů naopak velebila Finy za narušení archaické stavby původních skladeb a najednou je brala vážně. Jak to ale bylo doopravdy? Výhodou našeho seriálu je, že se na celou situaci můžeme podívat s odstupem několika let (v tomto případě dokonce jubilejních deseti), kdy veškeré vášně již dávno opadly a my tak máme šanci soustředit se na to opravdu důležité, tedy na relevantní kvalitu samotné hudby. A díky tomu je nad slunce jasná skutečnost, že jakkoli se autorská dvojice Jere Luokkamäki a Tapani Kangas odchýlila od původního rukopisu, důraz na psaní silných melodií zůstal zachován, a to dokonce v ještě větší míře, než tomu bylo v minulosti.
Při hodnocení prvních dvou počinů jsem nejednou zmínil vokální zemitost, která přinesla jen minimum pamětihodných motivů. To ovšem není případ třetího zápisu „Mortal Mind Creation“, jenž naopak obsahuje velký počet vysoce zpěvných melodií, které vniknou do hlavy s lehkostí nože, nořícího se do rozměklého másla. Jsou to právě pěvecké linky, jež činí toto album nadprůměrným a výjimečným. Protože třeba zvuk to určitě není. Nevím, zdali to bylo záměrem nebo produkčním failem, nicméně hlavně kytary zde znějí podobně, jako když dítě hrábne do nástrojové makety made in China. A protože kytarovým riffem začíná hned úvodní kus „Lord Of Mortals“, musel jsem si při úplně prvním poslechu zkontrolovat, jestli jsem náhodou omylem nespustil song „Dávej ber“ se Sagvanem Tofim, jehož rozjezd je dosti podobný. Do samotné písně se navíc dostává díky její vrstevnaté komplikovanosti hůře, přičemž zatím nenabídne dostatečně silný motiv k plnohodnotnému přilákání pozornosti.
Tento stav trvá i během následného čísla „Unreality“, a to přesně do jeho poloviny. Právě v tu chvíli totiž přijde na řadu refrén, který je, jak to jenom říct, prostě NÁDHERNÝ! Jeho melodický nástup je přitom zcela nečekaný a působí jako by vypadl z úplně jiné desky. Ta se totiž doposud odehrávala v náladově dosti odlišném módu, ve kterém byly jasně znatelné pokusy o modern-prog-thrashmetalový drajv. Z důvodu bídného zvuku se ale tato snaha víceméně míjí účinkem, což ostatně platí pro všechny obdobně laděné skladby (zejména „War Creations“, „Last Sacrifice“, nebo již zmíněnou "Lord Of Mortals"). Jakmile se však nálada uvolní a ke slovu přijdou ony pěvecké (mnohdy až popově odlehčené) laskominy, zvuková nedůraznost je najednou o poznání méně otravná. Krom uvedeného chorusu to platí i pro bridge a refrén položky „Demon Inside“ (se symfo předěly ala Nightiwish), celoplošně pak pro písně „Empty Room“ a „Back In Time“, což jsou díky tomu vrcholné momenty nejen této desky, ale rovnou celé diskografie kapely.
Jak už bylo naznačeno, dříve nezbytný power-speed metal je na třetí fošně přítomný zhruba v podobném množství, jako obsah džemu v supermarketové koblize. Vedle refrénu trojky „Demon Inside“ se o to snaží hlavně předposlední kus „Arrival“, nikoli marně (opět nechybí výsostně zpěvný bridge), ale veškerou potenciální dravost dobíjí několikrát prokletý sound. Za optimálních technických okolností by přitom šlo o perlu srovnatelnou s nejlepšími momenty prvních dvou alb. Jen lehce nadprůměrně pak dopadla akusticko-pianová balada „Among The Dreams“.
Z celkového pohledu je možné brát třetí album Celesty jako určitý mezistupeň, znamenající hledání nové integrity. V rodině dosavadních čtyř alb se krčí jako nejméně výrazný - a částečně zohavený - potomek, který nedosahuje na líbivost svých bratříčků, ale snad proto je nutné k němu přistupovat se zvláštní trpělivostí a péčí. On se nám za to odvděčí několika nezapomenutelnými zážitky. A to věru není málo.
|
