Nevím, jestli to je jenom můj problém, nebo na tom bude někdo z vás podobně, ale pojmenovat album názvem, který již použila jedna docela známá kapela na docela známé fošně, to mi přijde jako vrchol neoriginality. Ještě se samozřejmě nabízí varianta, že členové švýcarské party Rizon zmíněnou desku neznají, což by mě ale ve výsledku děsilo snad ještě víc, i proto, že se obě party pohybují přibližně na stejném žánrovém kolbišti. No nic. Samotná hudba už naštěstí (skoro) nikoho výrazně nevykrádá a víceméně plynule navazuje na obsah předešlé fošny „Masquerade“.
Vlastně bych sem mohl bez výčitek zkopírovat minulou recenzi z roku 2012, až tak podobně obě desky vyznívají! V kapele sice mezitím proběhly personální změny, kdy v roce 2014 odešli rovnou čtyři její členové, přesto se nic dramatického nestalo, neboť původní počet hudebníků byl sedm a na aktuálních skladbách je patrné, že setrvali všichni autoři veškeré hudby. Je mezi nimi také zpěvák Matthias Götz, který se dříve doplňoval s pěnicí Serainou. Ve skutečnosti jej tato diva v líbivosti volátka s přehledem porážela, ale protože Seraina patří mezi zmíněné odpadlíky, vyskytla se zásadní otázka, zdali ji nová zpěvačka Rachel Fischer dokáže adekvátně nahradit. Po pár tónech úvodní „Nevermore“ je naštěstí jasné, že její hlas ani v nejmenším nezaostává a ve své kvalitě opět dává Götzovi mírně na zadek.
Hudební náplň pak vkládá největší trumfy do refrénových partů. Nutno podotknout, že se to ve většině případů opravdu daří a chorusy patří k tomu nejlepšímu, co nová deska nabízí. Jejich zpěvná chytlavost a nadýchaný optimismus přímo vhánějí do žil masivní dávku pozitivní energie. Tomuto efektu významně pomáhají i všudypřítomné klávesy, jež se na syntetické škále pohybují od klidného piana až po sytou symfoniku. Mezi vrcholy alba počítejme dvojku „Feel The Heat“ s melodickými vyhrávkami a rytmickou dynamikou, krom refrénu potěší také vokální linky ve slokách a bridgi. Správným drajvem disponuje hard rockem načichlá „If You Rule The World“, která je jasnou koncertní tutovkou, nebo svižná „No Way Out“, jakkoli v takto pozdním momentu nahrávky již silněji problikávají varovné indikátory autorské repetice. Skladby jsou si totiž ve své stavbě dosti podobné, časem dokonce začnou zlehka nudit i ony veselé refrény (nikoho nebaví přemrštěná vlezlost).
A přesto se kapela v samotném závěru desky ještě vzepne k finálnímu útoku, který se dočká jednoznačného úspěchu, a to díky správně odvázanému skladatelskému přístupu. Minikoncept s názvem „Freedom Of Life“ začíná krátkým intrem, jež se brzy přelije do nejlepší písně celého alba. Melodie jsou k ní přisáty jako klíště k houbařově končetině, rytmika vládne energií olympijských vítězů, nechybí poryvy tvůrčí svěžesti a nápaditosti (např. užití elektroniky v sólové části). Jde o výtečné rozloučení s novou deskou a nezbývá než doufat, že podobných špeků nabídne další fošna ještě mnohem více.
|
